'/%3e%3cdefs%3e%3clinearGradient%20id='paint0_linear_205_301'%20x1='105.856'%20y1='1'%20x2='105.856'%20y2='45.5'%20gradientUnits='userSpaceOnUse'%3e%3cstop%20stop-color='white'/%3e%3cstop%20offset='1'%20stop-color='white'%20stop-opacity='0'/%3e%3c/linearGradient%3e%3c/defs%3e%3c/svg%3e)
1300 kilometrů dlouhá trasa Hayduke Trail pouštěma a kaňonama křížem krážem náhorní plošinou Colorado Plateau v Utahu a Arizoně. Spojuje národní parky Arches, Canyonlands, Capitol Reef, Bryce Canyon, Grand Canyon a Zion.
Hayduke Trail
V hlubokém kaňonu se brodíte po pás ve vodě, bojujete v písku ve vyschlých korytech řek, prodíráte se hustým křovím nebo přecházíte po prašných cestách na spalujícím pouštním slunci. To vše bez jediné značky. Takový je Hayduke Trail.
Na řadě je další dobrodružství – The Hayduke Trail (HDT) – a tahle 1300 kilometrů dlouhá trasa pouštěma a kaňonama křížem krážem náhorní plošinou Colorado Plateau v Utahu a Arizoně je docela bonbónek – není to totiž ani trochu trail, jak by mohl název napovídat, ale prostě jenom prozkoumaná a popsaná teoreticky průchozí trasa/koridor, která spojuje úchvatné „pouštní“ národní parky Arches N.P., Canyonlands, Capitol Reef, Bryce Canyon, Grand Canyon a Zion N.P. Plus se dost intenzivně šmejdí v Escalante. Ano, jsou to ta místa kde se ve filmu „127hodin“ prohání James Franco barevnýma kaňonama a kde ho v jednom z nich přiskřípne obrovský kámen, takže si musí uřezat nožíkem ruku, aby unikl jisté smrti…
Rozhodně to není nejkratší spojnice z Arches do Zionu. Naopak, trasa se snaží projít to nejlepší, co tenhle kout Ameriky nabízí. K tomu jsou hromady buď akčnějších, nebo naopak bezpečnějších variant. Cesta se kroutí jako had, stejně jako splet kaňonů, kterýma prochází. Jen se na to podívejte na satelitním snímku z Googlu!
Trasa je pojmenovaná po fiktivní postavě z románu Edwarda Abbeyho „The Monkey Wrench Gang“ a podle tvůrců trasy je to takové poděkování Edwardovi za jeho celoživotní boj o zachování divoké přírody. Za nápadem a oficiální trasou Hayduku stojí dva chlapíci z Utahu Mike Coronella and Joe Mitchell, kteří kolem roku 2000 během stovek dní v kaňonech nalezli a zmapovali průchozí trasu a v roce 2005 na ní vydali knižního průvodce.
PROČ Hayduke?
Mně Hayduke Trail ležel v hlavě už pár let. Všechny moje dosavadní dálkovky vedly primárně parádníma horama – PCT, CDT, AT, GR20, Cesta SNP a další. Miluju hory, na tom se nic nemění. Ale taky si pamatuju to zalapání po dechu, když jsme v roce 2010 při lezení v Indian Creeku v Utahu stanuli s Kingáčem na vrcholu pouštní věže North Six Shooter a rozhlédli se kolem. Pocit jako na Marsu. Nekonečné množství odstínů žluté, oranžové, červené a hnědé barvy a kam až člověk dohlédl jenom bludiště kaňonů. Pro přežití člověka i pro navigaci naprosto nepřátelské prostředí. Ale taky nádhera! Celé ty roky jsem na to vzpomínal a přemýšlel, jestli je v lidských silách takovou krajinou projít.
Následovalo několik cest po Americe, během kterých jsme v Escalante, Zionu i Grand Canyonu trochu šmejdili a moje fascinace kaňonama stále narůstala. Když jsem potom narazil na zmínku o Hayduke trailu, bylo o topové pozici na TO-DO listu rozhodnuto.
Nikdy není vhodná doba
Reálně jsem se na Hayduke začal chystat už v roce 2020, ale covidová situace vystavila všem plánům stopku… Čekat na takovéhle dobrodružství dva roky bylo docela vysilující. Každý, kdo propadl dlouhým trekům určitě chápe. A tak padlo rozhodnutí vyrazit letos i přesto, že celospolečenská i osobní nálada je kvůli Putinovým zvěrstvům na bodě mrazu… Kroky, které jsem pro pomoc Ukrajině udělat mohl jsem udělal a teď se budu snažit udržet si svoje duševní zdraví.
Silný tým
Prostě vyrazím, respektive vyrazíme. Tentokrát totiž jdeme tři – já, kolega Petr Damajka z Nalehko a Jakub Čech. Haha, ano TEN Jakub Čech. S Kubou se přátelíme už od začátku projektu NALEHKO a pravidelně se navštěvujeme. Kuba měl sice letos v plánu projít AT a dokončit svoji Triple Crown. Ale když jsem mu o Vánocích vyložil náš plán na Hayduke, tak netrvalo moc dlouho a připojil se do týmu. Mám radost! S Kubou jsme strávili na amerických trailech spoustu společného času, ale každý vždycky na jiném trailu. Když jsme s Olí šli CDT, tak jsme si pravidelně volali s Kubou toho času na PCT a probírali intenzivní zážitky z těžkých sekcí. Podobná byla situace, když jsem uháněl po AT a Kuba byl o dva tisíce kilometrů na západ na trase CDT. Teď spojíme síly na Hayduku.
Charakter Hayduku
Hayduke je trochu jiná trasa, než co je pod názvem „trail“ obvyklé. Když bych to jen suše shrnul – ani kousek trasy není značený, buď šlapete po holé skále (tzv. slickrock sections), nebo prolézáte kaňonem, brodíte se vodou v hlubokém kaňonu, prodíráte křovím, bojujete v písku ve vyschlých korytech řek, nebo mezi zajímavými úseky přecházíte po prašných cestách na spalujícím pouštním slunci. V noci mrzne, přes den smaží slunce. Vody je málo a je jenom na jaře z tajícího sněhu, nebo na podzim po bouřkách.
Kromě Colorada a Escalante můžou být ostatní řeky vyschlé. Množství pramenů po celé trase má vysoký obsah rozpuštěného síranu hořečnatého (tzv. epsomská sůl), který se užívá jako projímadlo. Často je nutné tahat velké množství vody. Na trail naštěstí neexistuje žádná pohodlná aplikace typu Guthook nebo Hikerbot, takže se musíte spoléhat na svoje dobré navigační dovednosti a schopnost číst mapy. Prostě staré dobré dobrodružství! Více informací můžete nasát na oficiálním webu HDT www.hayduketrail.org
Mimo civilizaci
Na celých 1300 kilometrech procházíte jedním městem – Moabem hned druhý den a pak až turistickým centrem na severním okraji Grand Canyonu na kilometru 1040. Škoda, že v čase kdy tudy půjdeme, bude centrum ještě zavřené, protože severní okraj je tou dobou obvykle pod sněhem… Asi chápete co to znamená stran zásobování. Autoři cesty doporučují obětovat týden před cestou tomu, že si půjčíte jeep a v plastových kýblech od barvy si v kaňonech na relativně dobře přístupných místech uložíte zásoby na cestu a vodu. A po dokončení to samé znovu, posbírat kýble. To určitě nechceme.
Chceme chodit, ne jezdit autem a navíc na to nemáme čas. Budeme se tedy pokoušet po prašných cestách dostopovat 30km do Hanksville a potom 50km do Escalante. Do Kanabu by to mělo být po místní větší okresce, tak doufám že těch 50 kilometrů proběhne hladce. Pro ztížení celé hry je stopování v Utahu ilegální! Na dvě zásobovací místa se dá potom dostat asi dvacetikilometrovou zacházkou.
Permity
Pak je tady ještě obrovská výzva stran permitů – na Hayduke neexistuje jeden univerzální permit jako na PCT, takže do každého z šesti národních parků a pak do dalších dvou oblastí potřebujete separátní permit. Není to úplně legrace. Opravdu desítky hodin plánování a papírování. Mě plánování baví, ale tady jsem dosáhl svého stropu.
Permit pro osmidenní průchod Grand Canyonem byl obzvlášť vysilující – člověk musí mít mapu, aby viděl kde jsou hranice parku a kde je šance zakempovat, potom databook, aby viděl kilometráž mezi důležitými body, water report, aby kempoval smysluplně u vody, mapu 94 oblastí, kde se v Grand Canyonu dá zakempovat, pak tabulku s průměrným vytížením těchto oblastí, protože na některé se musí žádat permit půl roku dopředu a ještě je o těch 20 míst loterie… a všechno to přenést do žádosti o permit. Lahůdka.
Bude to opět poctivá prověrka všech možných schopností a víc než kdy jindy je potřeba dobré plánování.
Hayduke Trail je pořádná výzva už při plnánování. Jak asi bude vypadat trail samotný?
Už jsem to zmínil v předchozím příspěvku – Hayduke Trail není trail v klasickém smyslu slova. Vůbec žádné značení, mizivá možnost zásobení, velmi málo vody, téměř žádný mobilní signál a neexistuje na něj mobilní appka… Za mě předpoklad parádního dobrodružství a taky neomezený prostor pro plánování a přípravu 🙂
Z různých důvodů (hlavně kvůli vodě) dává smysl se na Hayduke vydávat brzo na jaře a nebo na podzim. V pracovním životě dva měsíce volna moc smysl nedávají a v rodinném životě už je dvouměsíční domácí absence téměř nereálná 🙂 Přesto se nám to podařilo na všech frontách prosadit (prostě se člověk nesmí moc ptát a spíš musí takové věci oznamovat jako hotovou věc) a pokusíme se celou trasu Hayduke Trailu projít za 6 týdnů se startem v Arches N.P. již 24.3. 2022
Plánování byl docela oříšek, ale měl jsem na to od prvotního rozhodnutí víc než dva roky, tak se to dalo docela dobře dávkovat. Tím teda rozhodně neříkám, že v posledních dnech nevládne panika, a že nemám pocit, že nic nestíhám! Tady teda něco málo k našem (a třeba i vašemu budoucímu) plánování:
Zdroje informací
- Knižní průvodce od otců trailu „The Hayduke Trail – A Guide to the Backcountry Hiking Trail on the Colorado Plateau“ je velmi podrobný popis trasy podpořený černobílými mapami a fotkami, ale pro prvotní nástřel plánu trailu to není úplně ideální. Bude super spíš za chůze, při hledání klíčových míst, vody apod.
- Pro úplný start plánování mi přišel skvělý placený balík „Hayduke Trail Hiking Resources Bundle“ od Andrew Skurky! Jsou v něm základní informace o trase, možnostech zásobování, water reporty, kilometráže, balík map a GPS body pro import do mapové aplikace (je jich teda poměrně málo, půl míle od sebe…). Těch 25 USD za to rozhodně stojí.
- Na oficiálních stránkách hayduketrail.org toho zas tak moc není, ale je tam souhrn praktických odkazů – zdroje od předchozích hikerů, blogy atd., kde se dá najít spousta užitečných informací.
- Docela dobrou představu o trailu jsem si udělal načtením blogu Walking with Wired, člověk vidí v reálu, co to obnáší hledat cestu, řešit vodní zdroje, kolik je tam opravdového lezení do a z kaňonů, jak se mění počasí, jak náročné je stopování po prašných cestách atd. Wired v průběhu zmiňuje i dost cenných zdrojů informací a map.
- Absolutní pecka jsou stránky, kde je interaktivní mapa Hayduke Trailu, nafocená zajímavá místa, vodní zdroje, popisy klíčových míst i s fotodokumentací, mapy pro alternativní trasy atd. Fakt hromady skvělých informací, odkud jsem si nakopíroval a vytisknul desítky stránek poznámek k trase a variantám, které párkrát místo hlavní trasy budeme volit. Tím, že má všechno mnohokrát nachozené, jsou jeho informace skutečně relevantní. Doporučuji. Ještě se mi líbí, že na svých stránkách dává vše k dispozici a pokud shledáte informace užitečnými, tak mu můžete koupit pár piv 🙂 Pochopitelně jsem mu jich pár koupil, ale kdybych mu měl koupit třeba jen tolik, kolik hodin jsem strávil nad jeho webem, tak by ho to zabilo 🙂
Mapy
- Nejdříve jsem si pořídil mapy v rámci balíku od Andrew Skurky, ale tím, že v nich nejsou trasy, ale jen body po trase vzdálené půl míle (800m), tak mi přišlo, že to v sakra členitém terénu není úplně praktické… takže jsem načítal info a narazil na četné odkazy na:
- Mapy od Li Brannforse – jsou zakreslené do stejných map National Geografic jako u Andrew Skurky, ale jsou tam celé trasy a mnohem víc variant. Navíc s podrobnějším popisem přímo v mapách. Dokonce i u vodních zdrojů jsou informace o spolehlivosti zdroje, kvalitě vody atd. Pecka. Mapy se bohužel nedají z nějakých legálních důvodů koupit, ale když máte kamarády, dají se sehnat 🙂
- Mapy.com mají zakreslené hodně jmen a detailů, ale jsou málo podrobné stran vrstevnic (terénních tvarů), což je v hodně členitých kaňonech, kde často záleží při volbě správné cesty na 10 metrech, dost nepraktické.
- Pro tvorbu vlastních map a pro přenesení do mobilu je skvělá aplikace caltopo.com, protože má několik vrstev mapových podkladů (mapbuilder topo, scanned topo, atd.) a do těch si můžete vložit sehnané GPS tracky a důležité body.
Na cestu jsem si teda sehnal a vytisknul (oboustranně na A4) mapy Li Brannforse + mapy zajímavých a akčních variant (kombinace map od Jamal Green a Li Brannforse). Zaplatil jsem si mapy Caltopo.com a naimportoval do nich GPS trasu a všechny varianty od Li Brannforse. Všechno stáhl offline do telefonu. Půjdeme teda primárně podle papírových map a v mobilu bude záloha map a trasy pro dolaďování podle GPS.
Klimatické podmínky a počasí
Nekonečné množství dat si můžete prohlédnout na stránkách „Western Regional Climate Center“ kde mají uložené údaje o teplotách, srážkách a sněhu pro stovky míst po celém západu USA. Úplně základní představu o teplotách a srážkách si můžete udělat i v úvodním článku k Hayduke Trailu na stránkách Andrew Skurky. Jsou tam přehledná data pro vybraná tři typická místa na trase: Hanksville v kaňonech na začátku trasy, Bryce Canyon jako jedno z nejvýše položených míst, kde je obvykle ještě v květnu sníh a Phantom Ranch na dně Grand Canyonu, kde je spalující vedro i brzo na jaře.
Ve zkratce je to tak, že mrazivé noční teploty nás můžou potkat kdekoliv na trase a to až do května. Brodění vodou v hlubokých kaňonech v ledové vodě je potom lahůdka. Naproti tomu na otevřených místech trasy to může smažit už od března a bývá tam běžně kolem 20°C v dubnu a květnu až 30°C. K tomu často hodně fouká. Velmi přátelské podmínky 🙂
Nám aktuálně hlásí na pár dní od startu extrémní vedro – dvakrát tolik než je v březnu běžné. Zrovna když nás čeká nejdelší úsek a ještě s nedostatkem vody…
Zásobování
Zkusíme se pohybovat poměrně rychle a nalehko, abychom nemuseli tahat tolik jídla. Nic jiného nám ani nezbývá, protože opravdu není kde se dozásobit a odmítáme jezdit týden před trailem po kaňonech jeepem a ukládat si kyblíky se zásobama. I když by se nám dařilo jít hodně nadprůměrně rychle, čekají nás dva osmidenní úseky a ve zbytku poneseme jídlo na 6 dní. To je pro mě masakr. Jak jsem extrémně hubenej, potřebuji kilo hodně kalorickýho jídla na den! Když se potom přidá několik úseků, kde se musí nést voda na den a půl, tak to bude 14 kilo jídla a vody v batohu! I když se snažíme naladit výbavu do náročných podmínek někam na 6 kilo, tak bude mít batoh občas celých 20 kg. S tím prolézat kaňony nebude žádnej med…
Podle dostupných informací jsem si na obrázku výše vytvořil plán cesty. Dělám to na každý trail. Mám rád, když přehledně vidím jak daleko mám do další možnosti zásobování a na kolik dní mám nakoupit jídlo. Stanovím si nějaké plánované tempo a vím, kdy bych měl teda kam dorazit. Vždycky si připíšu ještě důležité poznámky stran zásobování, ubytování, stopování, státních svátků atd., vytisknu ti to a zalaminuju. Nosím stále v batohu.
Vybavení
Na první pohled se to zdá jasné – do pouště člověk potřebuje jenom klobouk, sluneční brýle a kraťasy! No skoro… Je to sice poušť a slunce hodně pálí, ale několik míst má nadmořskou výšku skoro 3 000 m a tam bude i koncem dubna sníh. Pro přechod hřebene Mt. Ellen (3 400 m) si potáhneme i nesmeky… V noci občas mrzne až do konce dubna. Takže ráno bude mrznout, budeme se v kaňonech brodit polozamrzlou vodou a klepat kosu, pak vylezeme ven a tam nás to bude do večera smažit 🙂 Hodně často fouká. Bude tudíž potřeba stejné vybavení jako na veškeré hory + vybavení na slunce a do vody. No a bude to chtít velkou kapacitu na vláčení vody + velký filtr. Většina vodních zdrojů je nevalné kvality. Stojaté kaluže, mělké potoky do kterých je nasr..o od všudypřítomných krav a nebo je to velká řeka jako Colorado nebo Paria a ty nesou strašně moc jemného jílu z tajícího sněhu.
Poprvé v životě si ponesu GPS comunikátor – Garmin inReach Mini, protože tady signál opravdu není. Dokonce ani ve městech není běžný pevný internet. Všechno je jen super pomalé peklo 🙂 Nechce se mi řešit solární panel a tak ponesu 20 000 mAh powerbanku. Garmin, powerbanka i telefon mají jiný nabíjecí konektor, takže přibývá hromada kabelů…
Jsou to takový drobnosti, ale ve finále to naskládá kilo materiálu navíc. A to už je znát. Nicméně není čas – firma ani děti hodiny času navíc na hraní s výbavou rozhodně nevygenerují, takže naházím do batohu co mám a povalíme. No, je toho nakonec lehce přes 6 kg. Není to málo, ale už není moc kde brát. Leda doma nechat foťák 🙂 Jsem na vážkách, ale ještě jednou naposledy ho vezmu…
Kvůli velkému množství jídla a vody, které bude potřeba tahat na dlouhé etapy bez možnosti zásobování jsem nakonec vzal velký batoh Gossamer Gear Mariposa 60. Bude lepší mít dost prostoru a taky se těžké náklady v Maripose dobře nosí. Žádný jiný ultralight batoh si s 20 kg nálože takhle neporadí. Celou výbavu je možné si prohlédnout v záložce gearlist.
Vyrážíme
Jdeme na to, 23. března v 6 h ráno odlet, ve 14 h už budeme v Salt Lake City. Oběhneme mobilní operátory a pořídíme datové SIMky, nakoupíme nějaké jídlo na dva dny, pošleme si mapy, průvodce a nesmeky před sebe a 24. března hned ráno skáčeme na bus směrem Moab. Tam máme být kolem 15 h. Jenom dobereme vodu a necháme se odvézt na letiště za město. Jedna ze startovních variant HDT vyráží přímo z letiště. Tak se ještě v podvečer vypravíme směr Arches N.P.
Držte nám pěsti. Pěkné jaro všem Petr, Petr a Jakub
Dojet do Prahy, přeletět do Ameriky, dostat se na začátek trailu. A pak můžeme začít.
Letenky máme na 23. března už v 6 h ráno a tak přijde vhod Kubova nabídka na přespání u něj v Praze. Měli jsme s Damajkyčem pocit, že by to třeba ani nemuselo být tak hektický. Haha. Ještě hodinu před odjezdem večerního autobusu jsem psal blog a neměl zabaleno. 15 minut před odjezdem vyzvedávám Damajkyče v práci. Sedí u počítače a dělá předobjednávky a překvapivě taky nemá zabaleno. Sakra! Běžíme na bus s pár věcma v podpaží. Fakt profíci!
Prvních pár minut v buse se odehrává ve stylu “a doháje, už vím co jsem zapomněl“. Není toho málo, ale zvládneme to nahradit. Děsíme se, kdo první zahlásí, že musí zpátky pro něco zásadního. Nakonec se to nestupňuje. Uf. Dáváme s Kubou a Markétou tréninkový Burgr a jdem bydlet. Teda spíš přebalit batohy a spát. Přebalit proto, že nechci riskovat, že mi ztratí batoh, a tak si beru na palubu do malého batůžku quilt, tarp, péřovku, lékárničku a elektroniku. Zbytek by se dal nahradit. Damajkyč jenom vytahuje z Mariposy zádovou výztuhu, oddělává bederák a bere si batoh na palubu jako příručák. Věci, který by na palubu neprošly, jako hůlky, kolíky a tu jeho zádovou výztuhu balím do své Mariposy k odbavení. Ještě bágl poctivě zamotat do fólie a jsme ready. Honem na kutě.
Vstáváme ve tři, o půl čtvrté už nás nakládá Kubův osmdesátiletý taťka ve skvělé náladě a mastíme na letiště. Všechno jde až podezřele hladce, dokonce i Covidové záležitosti, a překvapivě nikoho nezajímají víza a detaily cesty… Kuba triumfuje naše zapomenuté položky zjištěním, že nemá platební kartu! Naštěstí má v mobilu Apple pass a dvě fungující karty v týmu budou stačit. Žádná panika.
Přestup v Amsterdamu jde taky hladce. 11 hodin letu do Salt Lake City už trochu bolí, ale musím pochválit Deltu, že místo pro nohy i palubní servis je skvělý! Při přeletu Wyomingu je jasno a já zatlačuju slzu při naprosto úchvatném pohledu na Wind River Range – jedno z nejkrásnějších míst na celém CDT. Je to už neuvěřitelných 6 let, co jsme tudy s Oli šlapali.
Po příletu do SLC nás trochu napínají s batohama, ale nakonec se na karuselu objevují. Docela úleva. Pohovor na imigračním je (pro mě nezvykle) taky otázkou minuty a dobrodružství může začít!
Musíme chvátat
Plán je nekompromisní. Neztrácet čas ve městě, rychle zařídit, co je potřeba a honem na start. Skáčeme na vlak do centra. Bod číslo jedna je americká SIM do telefonu, ať máme data na zařizování věcí, psaní blogu a když to jinak nepůjde i na práci.
Centrum SLC je monstrózní – monumentální budovy, třicet metrů široké ulice… Jenom je to po Covidu trochu město duchů. Prý už se ale život do ulic pomalu vrací. U operátora AT&T jde všechno hladce a za 15 minut odcházíme už na datech a s tarifem předplaceným na dva měsíce.
Pokračujeme směr obchoďák s jídlem. Má tam být i pošta. To se hodí. Během dvoukilometrového přesunu se ještě snažíme najít odkud nám zítra ráno pojede bus do Moabu. To je docela oříšek. Popis zní jasně, ale ulice je rozkopaná a při místních rozměrech popsaná oblast odpovídá rozměrům menšího města u nás 😀 Kuba se jde zeptat do mormonského konferenčního centra a my s Damajkyčem taháme rozumy z mormonských děvčat, co u nás zastavily, jestli nepotřebujeme pomoc. Oba týmy shodně potvrzují kus ulice bez jakéhokoliv označení jako TO místo, odkud to zítra pojede. Bezva.
Pokračujeme do obchodu Harmons. Obří americká klasika. Je to teda v centru, tak to není zas takový obr, jenom něco jako u nás Globus 😀 Než se člověk trochu zorientuje a najde co potřebuje, tak má v nohách dva kilometry… Bereme jídlo jenom na dva dny. Až na konci první etapy v Moabu budeme nakupovat na osm dní… Dva dny jsou pohoda. Trochu mě překvapuje, že všechno je zase o nějakých 25% dražší než posledně, ale to už je život. S taškama v ruce se přesouváme jen o patro výš na poštu. Je tu i velký food court a hromady stolečků i prostoru, tak je prostoru na přebalení batohů i jídla dost.
Potřebujeme si před sebe do Hanksville poslat bounce box s nesmekama a mapama a já potřebuju poslat naši bundu Etalon UL Jonathanovi z Gossamer Gearu. Našel ji u nás na webu a moc se mu líbila, tak mu jí s radostí pošleme.
Při tomhle přebalování jídla a batohů člověk vždycky vypadá mezi igelitkama a rozházenýma věcma jako bezdomovec a tak se k nám hned jeden místní, hrozně ukecanej, přidává. Už docela spěcháme. Potřebuju rozdělit mapy do balíčků, nadepsat balíky, vytřídit přebytečné věci do bounce boxu a do toho tenhle člověk, kterej nezavře pusu. Mám fakt stres. Tohle jsou důležitý věci a potřebuju na to klid.
Po hodině boje konečně vycházíme z obchoďáku směr hotel a já si zděšeně uvědomuju, že ten balík s nesmekama jsem poslal do špatného města! Sakra! Běžím zpátky a paní má naštěstí balík ještě ve vozíčku u kasy… Měníme adresu a teď už je snad všechno v pořádku.
Kuba ani já ještě nemáme rychlé nabíječky na elektroniku, tak musíme ještě přes celé město do Targetu. Už bych i něco snědl. V Targetu sice kupujeme jen ne zrovna ideální nabíječky, ale na parkovišti před obchodem je fast food Wendy’s a tam mám v úmyslu si zlepšit náladu velkou miskou chilli! To mám rád.
Naše štěstí je pro dnešek asi vyčerpané. Už je 20:00 a je zavřeno. Funguje aspoň drive-in a tak ve skupince „objíždíme“ budovu a objednáváme si chilli aspoň s sebou. Stylově jako hiker-trash ho baštíme hned na obrubníku na parkovišti. Konečně míříme na Motel 6 a ve 21 h se ubytováváme. Už nám ani nevadí že podle recenzí se tu schází místní gangsteři a kšeftuje se s kradeným zbožím. Dobrodružství je dobrodružství 😀 Každopádně už víme, že dvouhvězdičkovej hotel existuje! Jsem docela rád, že už máme všechno oběhané a můžu v klidu spát.
Cesta na začátek trailu
Čtvrtek ráno se všichni budíme brzy i bez budíku. Máme trochu líné ráno, balíme se a zahajujeme den D snídaní v Subway a valíme na bus. Snad jsme včera identifikovali zastávku správně. Dodávka SL Express přijíždí načas a řidič Jim je borec.
Původem Kanaďan, žil všude možně a má přehled. Bohužel se po hodině mění s Phillem a to je pravá americká žumpa… Musíme ho poslouchat přes 2 h…
Poprosil jsem Jima už při nástupu, jestli by nás vyložil až kousek jižně za Moabem na Ranger station vyzvednout Permit pro Canyonlands a ten domluvil ne příliš ochotnému Phillovi, aby to pro nás udělal. Takže vyskakujeme z Expressu u Ranger station. Ty permity jsou opruz. Vyřizování i vyzvedávání, ale všichni v týmu to máme stejně – pravidla se mají dodržovat. Takže bereme permity jižně od Moabu a pak se Uberem necháváme za 60 dolarů hodit zase zpět 15 mil na sever na letiště… Řidič Scott v největším možným trucku Ford F350 superduty je nejdříve dost nedůvěřivej, ale když mu vyložíme náš plán na 800 mil kaňonama a že startujeme právě na letišti, tak je úplně hotovej a chechtá se pět minut. Prej si dost lámal hlavu s tím, co jíme za houby, že se s batohama necháváme odvézt doprostřed ničeho k letišti a chceme se projít 😆
Konečně šlapeme
Teď už tomu rozumí a je nadšenej. Loučíme se, mažeme krémem, balíme 3 litry vody nabrané cestou na benzínce (voda se nakonec dá bez problému nabrat na letišti) a vyrážíme. Já se ještě snažím hodně napít z fontánky. Fotíme celý tým a hurá do písku směr Klondike Bluffs a Tower arch.
Dá se jít po silnici a pak po prašné cestě, ale volíme cross country od kolejí přímo na Klondike Bluffs. Potom je to mix trailu a jeep cest. Dá se napojit na oficiální Hayduke Trail, ale dáváme si ještě víc než hodinovou akční zacházku na Tower arch, abychom ochutnali to, čím je národní park Arches vyhlášený – oblouky a úzké dlouhé skalní „ploutve“, které zepředu vypadají jako štíhlé věže, ale z boku jsou klidně 100 m dlouhé.
Je to paráda. Fotíme se a pak se proplétáme kolem formace Marching men zpátky směr ofiko Hayduke. Ten tady má podobu jeepového trailu po náhorní plošině. Písek, kamení, sage brush a občasný starý jalovec. Po levé ruce máme nad tou barevnou parádou vrcholky zasněžených La Sal mountains. Parádní západ slunce.
Nemáme na Arches permit, tak musíme dojít k západní hranici parku a přespat za ní. To se nám daří až za tmy a ještě trochu omylem. Malinko jsme si zašli… Ale zase máme skvělé místo na spaní. Je jasno a takovou hvězdnou oblohu jsem neviděl několik let! Domlouváme budíček na 6 h a po 21 h zalejzáme do peří. V noci teplota olizuje nulu a je docela chladno. Bude chvíli trvat než se tělo naučí zase topit.
Ráno je v 6 h tma tmoucí, ale za půl hoďky, když vyrážíme, tak už začíná obloha světlat. Pár kiláků po prašné cestě a pak mezi kaktusy a píchavé křoví cross country směr jih. Snažíme se držet stop zvířat a suchých koryt potůčků abychom nešlapali po kryptobiotické půdě. To jsou takové pár centimetrů vysoké komínky kolonií hub a bůh ví čeho a je to základ života v poušti.
Kaňony, křoví, voda, písek
Po půl hodince narážíme na plot z ostnatého drátu. To je opět hranice parku. Plot končí na skalce nad roklí se skvělým výhledem. Dáváme si snídani a kocháme se. Ze skalky se potom kousek vracíme a suchým korytem potoka se dostáváme do kaňonu. Nejdřív příjemný malý a suchý. Pak se v dírách začíná objevovat voda. Je to zábava. Přelézat, přeskakovat, prolézat. Jenže to za chvíli končí a slézáme do většího kaňonu Courthouse wash a ten je plný rákosí a neproniknutelného křoví. Jediná cesta vede vodou, pískem a blátem. Občas se noha chytí do tekutého písku, ale daří se nám unikat. Je to humus, namáhavé a jde to fakt pomalu. Potřebovali bychom se dostat do Moabu ještě dnes, ale tímhle tempem nám těch 25 km bude trvat věčnost.
Po hodince se kaňon trochu otevírá a dá se najít rychlejší cesta pískem. Pořád se občas prodíráme křovím a často musíme do vody, ale cesta už ubíhá trochu rychleji. Začíná být brutální vedro. Kuba už před 12 h měří 30°C… Oběd dáváme pod mostem pod silnicí do Arches. Vypadá to, že i dalších 9 km ke Coloradu půjde stejným humusem. Boty po jednom dni vypadají jak po měsíci nošení.
Dáváme si veget skoro hodinu a půl. Snažím se napsat blog, ale nestíhám to. Potřebujeme jít, abychom v Moabu stihli nakoupit a ještě vypadnout ven. Je to docela roztahaná turistická past.
Cesta kaňonem je opět nášup – překvapivě hluboké kanály plné vody, pořád houští, hluboký písek… A do toho to strašný vedro. Musíme to vydržet ještě dva dny. Pak se má ochladit na 15°C, jak je pro březen normální. Kaňon začíná nabírat obřích rozměrů a stojí to za to. V jednom místě je pod malou kaskádou hluboké jezírko, tak dáváme všichni koupačku. Po necelých třech hodinách jsme dole u silnice na mostě přes Colorado river. Teď je to do města k obchodu ještě hodina po cyklostezce, pěkně na sluníčku.
Ještě před obchodem nás ale vcucne Moab diner – klasická Amerika. Docela se to hodí, protože není dobrý chodit nakupovat nalačno 🙂 Obří hromada jídla je přesně to co potřebujeme a strašně mi vyhovuje, jak v Americe hned jak se usadíte, tak dostanete zdarma sklenici vody, kterou vám průběžně dolívají. Litr ve mě zmizí jako nic.
Po jídle už míříme rychle nakoupit. Na parkovišti nás odchytí tři děcka co jdou Hayduke Trail taky. Na etapy, na pohodu a se dvěma autama, aby měli vždycky v cíli etapy auto a komfort. I tak se to dá dělat.
Spěcháme nakoupit, už je fakt pozdě. Čeká nás nejdelší etapa. Když půjdeme svižně, tak osm dní. Když to bude váznout, tak víc. Jak jsem hodně hubenej, tak musím pořád jíst. Potřebuju extrémně hodně jídla. Skoro 8 kilo jídla. Tolik jsem nikdy v životě nenesl… Mám problém to do Mariposy nabalit. Je úplně plná!
Venku už je tma. S čelovkama upalujeme za město s tím, že jak bude někde možnost, zaplujeme ze silnice někam do houští a usteleme si tam. Nakonec končíme hned za městem na servisní cestě pod vedením vysokého napětí… Je už 22 h a mám dost. Rychle dopsat blog a spát!
Další díl bude nejdřív za 8 dní z Hanksville. Z Moabu zdraví Petr Petr a Kuba.
Neskutečná rozmanitost kaňonů, problémy s vodou, trocha lezení nebo setkání s dalšími dobrodruhy na Hayduke Trail. Mezi Moabem a Hanksville se rozhodně nenudíme.
I když jsme si za Moabem ustlali jen 20 metrů od silnice, tak se spí dobře. Asi únava. Je o něco tepleji než včera, ale ráno je to na dlouhé kalhoty a Alphu (lehoučká zateplovací bundička NALEHKO z Polartecu Alpha) a rukavice. Ráno se nám daří pobalit za 35 minut a o půl sedmé vyrážíme. Není to špatné, ale štve mě, jak pořád něco hledám a nemůžu to v batohu najít. Těším se, až si najdu při balení systém a všechno potom bude mít stále stejné místo.
Z Moabu se jde chvíli po asfaltce podél Colorado river a pak Hayduke odbočuje doleva na prašnou cestu Kane creek spring road. My volíme alternativní cestu Amasa Back. Ta pokračuje podél řeky, ale postupně stoupá prudkou stěnou nahoru s parádním výhledem na celé údolí.
Najíždíme na Kubův systém – vstát a vyrazit před rozbřeskem a snídani si potom dát někde za hodinku s pěkným výhledem. Tady je to za odměnu. Ze sedla je neuvěřitelný výhled na jih do bývalého meandru Colorada s tím, že uprostřed meandru je 300 metrů vysoká skalní věž. Vůbec celý výhled je jako z jiné planety.
Poběžíme taky?
Je sobota a probíhá tady běžecký závod na 80 km. Závodníci probíhají z Moabu a sbíhají dolů místem, kterým máme jít i my. Je to v podstatě stěna dolů a jmenuje se příznačně Jackson’s ladder (žebřík). Potom obíhají skalní věž a zase se škrábou žebříkem nahoru. Docela masakr. Povzbuzujeme závodníky a to nám pomáhá chvíli zapomenout na těžké batohy.
“ Hledá se cesta, slézají suché vodopády a skalní stupně, prolézají úzké kaňony.
Už po desáté hodině je skoro 28 stupňů a další tři hodiny jdeme po dně obřího kaňonu a těšíme se na oběd a koupačku u Colorada. Je víkend a po prašné cestě jezdí dost jeepů a čtyřkolek. Polykáme prach a těšíme se k řece. O to větší je zklamání, protože břeh je samé bláto bez kousku stínu a voda je zelenohnědá, smradlavá břečka. Stejně do toho všichni vlezeme omýt pot a pak se sebezapřením filtrujeme 5 litrů vody. Další totiž bude až zítra v poledne. To ještě netušíme, že je to zdaleka nejlepší voda příštích dní!
Odcházíme od řeky a dáváme si pauzu ve stínu pod skálou. Před čtvrtou hodinou vyrážíme po 4 wd (technický hodně náročný trail pro brutální terénní auta a buggyny) cestě dál. Chvílemi vůbec nechápeme, jak se to dá projet. Slunce smaží, je hodně přes 30 stupňů a dvacetikilové batohy dávají zabrat… Ale ta krajina! Všechno je obrovské, rozlehlé, monumentální a úžasně barevné. A suché…
Večer to balíme docela brzo už v 19 hodin. I tak jsme stihli ujít nějakých 38 kilometrů. Vybrali jsme si „pokojíček“ v bočním rameni kaňonu s krásným výhledem na západ slunce. Konečně pohodaaaa. Jdeme docela brzo spát. Je fakt únava.
Fakt obdivuju Kubu, že každou noc ve dvě v noci vstane a 2 hodiny dělá fotky a píše blog. To bych nedal. Je to borec a profík. A má to za ty roky neskutečně vychytaný.
Pak přichází na řadu téma „kadění“ a technika utírání… Kuba používá co nejvíc přírodních materiálů a pouze dolaďuje papírem (použitý papír se v poušti musí odnášet stejně jako odpadky protože nezetleje). To chápeme, ale překvapuje nás že s oblibou používá i kamení… Při východu slunce zastavujeme na snídani, a tak vyrážím kamení otestovat. No jo, funguje to 😁
Potom už slejzáme do kaňonu a začíná zábava. Fakt je to jako obrovské hřiště. Hledá se cesta, slézají suché vodopády a skalní stupně, prolézají úzké kaňony. Občas musíme bez batohu, trochu si pomoci a batohy si podávat, ale pořád je to v komfortní zóně!
Rozmanitost
Krajina se pořád mění, vůbec nechápu, jak je to možné. Taková rozmanitost. Kolem poledne v největším vedru přichází na řadu prašná cesta. Těšíme se k vodě na pauzu. Bohužel nacházíme jen úplně bílé koryto a voda je strašně alkalická. Pít se to dá, ale je to projímadlo jako šaratice! Beru jen nejnutnější množství a doufám že večerní zdroj – Indian Creek bude mít vodu dobrou a vykoupeme se.
Odpoledne zase probíhá volná zábava v kaňonech a končíme dlouhým pochodem měkkým pískem po dně kaňonu několik kilometrů až k Indian Creeku. A tady přichází fakt průšvih – potok je úplně vyschlý! Všichni jsme vyprahlí a v zásobě neseme jen zbytek šaratice, kterou nechceme pít… Radíme se nad mapou. Je večer a další nejistá voda je nějakých 17 km. To nedáme. Vyrážíme tedy korytem dolů asi dva kilometry ke Coloradu. To vypadá slibně!
Po dvaceti minutách náročné cesty nás zastavuje asi dvacetimetrový suchý vodopád. Žádným způsobem to nejde dolů. Co teď. Naštěstí jsme cestou korytem narazili na dvě stojaté louže, které po potoku zbyly. Zkoušíme vodu a ta je překvapivě celkem dobrá! Nabíráme každý pět litrů a jdeme si najít místo na spaní. Spíme pod širákem v písku nad korytem řeky. Dnes celkem 36 km.
Špatná voda
28.3. V noci mě budí, jak Damajkyč blije. To je velkej průšvih. Ve mě se to taky vaří. Tohle není po šaratici… Beru si endiaron a zkouším spát. Damajkyč běhá celou noc a ráno vypadá jako mrtvola. Ale nedá se nic dělat, nemáme moc dobrou vodu tak musíme jít dál. Aspoň že nás čeká kratší den. Máme permit na přespání v Needles district v Canyonlands, tak stejně nemůžeme jít dál než do určeného sektoru.
Dnes to bude cross country kaňonama. Začínáme tím, že musíme vylézt z hlubokého Indian creek kaňonu. Náročné hledání cesty a časté lezení nahoru po čtyřech by byla zábava, kdyby nám dehydrovaný Damajkyč se zimnicí skoro neumíral. Ale okolní krajina je zase dechberoucí! Vůbec to nechápu kolik tvarů a barev a všechno tak obrovský.
Ještě větší pecka je, když potom traverzujeme po úzkém hřebeni mezi hlubokými kaňony! Ty výhledy se rozhodně neokoukají. Jdeme pomalu, aby Damajkyč stačil. Je tak dost času se kochat. Je to boží!
Pak je trochu složitější navigace a snažíme se najít pramen v kaňonu pod námi. Už ho vidíme, ale je docela oříšek se k němu převislými stěnami dostat. Nakonec to zvládáme a voda je výborná. Jsme zachráněni. Další voda je až za 40 kilometrů!!!
U vody chvíli vegetíme, bereme skoro plnou kapacitu – 6litrů a snažíme se vylézt z kaňonu a pokračovat. Je to zase cross country až k silnici a parkovišti. Tady silnice končí. Poslední 3 kilometry jsou zase parádní a jako bonus je tu značený trail! Aby se člověk zvládl vymotat z kaňonů, jsou všude mužíci. To je takovej luxus! Poprvé od začátku nemuset hledat cestu a prostě jenom jít.
Stany rozbíjíme na lehce vyvýšeném místě v širokém korytě potoka. Schyluje se k dešti, ale nemá to být nic vážného. Nakonec drobně prší skoro celou noc.
29.3. Vyrážíme už standardně v 6:30. Damajkyčovi už je líp. To je super. Dnes jsme natěšení, čeká nás nejvyhlášenější část Canyonlands – Chesler park v Needles. Jsem na sebe docela hrdej, že jsem v tom předodjezdovém stresu zabojoval a sehnal na to permit. V 9 h zastavujeme na snídani. Kuba chytá signál, tak dáváme vědět domů a do práce, že je vše relativně OK. Je odsud boží výhled.
Jen co se rozejdeme, tak se to ve mě začíná vařit a dělá se mi strašně blbě. Sotva stíhám odhodit batoh, vzít lopatku a papír a zapadnout za stromek. Katastrofa! Hrozná sračka a pouští se do mě zimnice. Vstupujeme do Chesler parku a je to paráda.
Ale já bych si radši lehnul. Sotva jdu. V plánu byl asi pětikilometrový okruh tím nejlepším a pak pokračovat na jih. Okruh nedám, hrozně mě to mrzí, ale sotva jdu a k další vodě to je ještě 20 kilometrů. Kuba vybíhá na okruh sám. Lehám si a hned spím. Damajkyč taky zůstává. Den a půl nic nejedl a taky nemá sil nazbyt. Budí mě až Kubův příchod. Je nadšený. Přeju mu to a jen se mi chce dál spát.
Bohužel to vypadá na déšť. Navlékáme nepromoky a vyrážíme. Během chvíle prší. Celé odpoledne jedu na autopilota. Dvakrát si vyžádám pauzičku a hned spím. Za 15 min se jde dál. Dnes je to dlouhý. Ani nereaguju, když Damajkyč naráží na prvního chřestýše!
Hlavně se dát do kupy
Už tak sotva pletu nohama, když přicházíme do kaňonu k vodě. Vypadá to na déšť, tak bereme i ne zrovna super místa a táboříme. Je to na poslední chvilku, kluci ani nestíhají uvařit a už lije. Ani nic nejím, jen chci spát. Při otvírání ventilku u karimatky to jde nějak víc ztuha než obvykle. Chci spát, tak trochu zaberu a ventilek mi zůstává v ruce. Je ulomený! Sakra! Mám sice 3mm pěnovku, ale cítím, jak to odspoda studí. V krizi na chvíli ožívám. Z víčka od kapiček do nosu a duct tape vyrábím špunt a na druhý pokus se mi daří nafouklou karimatku zašpuntovat. Jdu spát, ale celou noc mám strach se pohnout aby špunt nevyletěl 😀
Lije celou noc a chvílemi je to déšť se sněhem. Spí se mi kupodivu docela dobře a už mi ani není tak špatně. Dokonce si v noci dávám kus pšeničné placky.
30.3. Vstávání je peklo. Tarp úplně mokrý, uvnitř strašná kondenzace a venku nula stupňů. Ale už je mi líp a cítím, že mám energii. Uháníme širokým korytem potoka. Jindy hluboký písek, ve kterém je namáhavé chodit, je po dešti zpevněný a jde se o dost líp.
Jde někdo další?
Na začátku trailu do Fable Valley je první registr. Jsme celí natěšení podívat se, jestli není někdo před námi. Není to registr pro Hayduke Trail, ty neexistují, je to registr místního chráněného území (US National Forrest), aby měli přehled kde a kolik se jim pohybuje lidí. Ale tady je to tak z ruky, že nikdo jiný než Haydukers v registru není 😁
Napočítali jsme letos před námi 11 lidí. Někteří šli už v únoru! Nechápu. Je tu sníh, skály namrzlé, strašná kosa. Bez maček se to určitě nedá. Musí to být dost o život. Den před námi je Lucky Man (jeho stopy byly vidět v Arches, pak zmizely a teď byly vidět od Needles až sem) a týden před námi holka Little Buddha.
V poledne ve Fable Valley narážíme na čistý potok! Pecka. Po týdnu voda, ve které se dá vykoupat a vyprat. Hurá. Je sluníčko, tak si tu vaříme a sušíme vyprané věci a tarp z noci.
Docela nečekaně se objevuje dlouhán s batohem, představuje se jako Cooper. Je mu devětadvacet. Taky jde Hayduke, ale nese si pack raft. Takže v Moabu naskočil na Colorado a tři dny, kdy my se pachtili v pětatřiceti stupních a tahali litry vody, on sklouzl po vodě a vystoupil až v Canyonlands v Needles! Pohodička, ale neměnil bych. To co jsme cestou viděli, rozhodně stálo za to.
V Hite Marina raft odloží. Netahá tolik jídla, protože si před cestou uložil cashe s jídlem (schované plastové kýble, které týden rozvážel po kaňonech). Cooper se moc nezdržuje. Jen si opláchne obličej, dobere litr vody a jde dál.
Neskutečně zlý sestup
My vyrážíme asi za hodinu. Musíme vylézt na náhorní plošinu a pak náročným sestupem do Youngs Canyonu. Jsme trochu nervózní z poznámky „reportedly incredibly nasty descent“ – něco jako „údajně neskutečně zlý sestup“ … A to tam budeme sestupovat hned dvakrát! Po prvním sestupu je asi po kilometru vysoký skalní stupeň, který se nedá jinak obejít než vylézt zpět nahoru a po kilometru sejít dvakrát vyšší stěnou kaňonu zpět. Všude na trochu schůdných místech je spleť cestiček od krav, takže trefit správné místo pro sestup je docela oříšek. Daří se nám najít mužíky a jdeme na to. Jo, narážíme na pár lehkých lezeckých stupňů, ale vždycky jen pár metrů. Občas si podáváme batohy, protože s velkým báglem na zádech to moc nejde. I když by pád skončil katastrofou, tak pro všechny je to zatím komfortní.
Při druhém sestupu na dno kaňonu už je večer a je znát únava. Nacházím rafťáckou vestu, kterou asi ztratil v náročném sestupu Cooper. Beru ji s sebou. Začíná se smrákat, a tak dole kempujeme na prvním „dobrém“ místě. Je to malý písčitý ostrůvek mezi křovím a kaktusy. Díky složitému hledání cesty a náročným sestupům jsme dnes zvládli jen 28 kilometrů.
Skalní schody a vesta
Trochu se zlobím, že se musím starat o nalezenou vestu. Damajkyč navrhuje, že na ní mužů spát, když mám urvaný ventilek na nafukovačce. To mi přijde jako dobrý nápad, když už ji táhnu. Sahám na vestu a jsou to na omak asi tři centimetry pěny. Navíc jde vesta rozložit pěkně do plochy. Dávám jí pod tenkou pěnovku. Je to samá díra, ale asi to půjde. No, byla to nejhorší noc na trailu – prstama pěna vesty šla zmáčknout, ale pod plochou těla to působilo jako tvrdé dřevěné desky… Ráno jsem úplně rozlámanej. No jo, člověk se učí.
31.3. Hned od rána bloudíme v kaňonu. Cestu nám zahradil asi dvacetimetrový skalní stupeň a když hledáme cestu okolo, tak se jen dostáváme výš a výš ode dna kaňonu, kde bychom měli být.
“ Dost nás baví v průvodci popis: „Žádná dobrá cesta na dno kaňonu není".
Celý kaňon vypadá tak, že jeho boční stěna je jako gigantické schody – úzká plošina z pevného materiálu a pod ní svislá nebo převislá stěna. Trochu sutě a zase plošinka po které se dá jít a pod ní stěna nebo převis. Je to hezký, po těch terasách se skvěle chodí, ale je dost problém se dostat na plošinu níž! Zvlášť když se má člověk držet dna kaňonu a takových stupňů slézt za den několik. Vždycky je potřeba najít místo, kde se stěna sesunula a zbylo pole prudké suti a velkých kamenů a najít si tím cestu dolů!
Dost nás baví v průvodci popis „žádná dobrá cesta na dno kaňonu není. Najděte si co nejvhodnější místo a nechte gravitaci dělat svoji práci, dolů nějak dopadáte“. Takže hned po ránu půl hodiny bloudíme. Ale aspoň jsme přitom objevili Coopera. Vracím mu vestu a on na oplátku nabízí pár musli tyček, že má moc jídla. Jídlo se neodmítá, tak si pro chuť nějaké bereme.
Až do odpoledne se protloukáme Youngs Canyonem, který se připojuje do Dark Canyonu. Je to pecka, kaňon je fakt obří, ale je to namáhavé. Jsou to lavice kolem vody, které náhodně končí stěnou a následuje přelézání z břehu na břeh. Mezitím se prodíráme křovím nebo šlapeme hlubokým pískem. Občas slezeme nějakou kaskádu bez vody.
Dáváme pozdní oběd a pauzu u poslední vody. Pak nás čeká obávané stoupání 400 m z kaňonu. Vypadá to děsivě, ale jde to hladce. Po cestě je boží výhled na celý Dark Canyon, který jsme prošli.
Pod vrškem začíná pršet. Chvili jdeme po trailu a pak asi 10 km dirt road po náhorní plošině. Od tří s přestávkami prší. Kempujeme narychlo v dešti na otevřené planině. Všechno máme od červenýho bláta. Dnes to bylo výživné! Stejně se nám podařilo natáhnout 28 km a jsme na plánu.
Směr hory!
1.4. Ráno klasicky v 6 h balíme úplně mokrej stan od večerního deště a vyrážíme po velké prašné cestě do Hite Marina. Při balení byla nula a rychlou chůzí ohříváme ruce promrzlé od balení. Je jasno a skvělé výhledy na Henry Mountains – to je náš další cíl hned počátkem následující etapy.
Poslední dvě míle do Hite Marina je asfalt. Bohužel všude zavřeno. Kemp, obchod i benzínka. Nic víc tu není. Tak aspoň vegetíme u Ranger station. Jsou tu stolečky, tak vaříme, sušíme a nabíráme vodu na den a půl.
Až v poledne odcházíme. Přecházíme krásný most přes Colorado a následuje nečekaně náročný výlez od silnice směrem na dirt road výš ve svahu.
Komínem nahoru
Po skvělé pauze pod převisem pokračujeme kaňonem nahoru suchým korytem potoka. Na závěr nám cestu zahrazuje asi dvacetimetrová stěna. Podle průvodce hledáme nejnižší stěnku a v ní obávaný komínový výlez. Dokonce existuje několikakilometrová varianta, která tohle místo obchází… My chceme Hayduke Trail se vším všudy, tak jdeme do komína. Nakonec to není tak zlý – sutí a koutkem se dá doštrachat dost vysoko a komínek je jen pár metrů. Lezu první a s pomocí kluků tahám batohy nahoru na špagátu. Než ho sbalím, kluci jsou taky nahoře. Dobrá práce.
Následuje zajímavá náhorní plošina a kličkování po hřebínku mezi prsty kaňonů po obou stranách. Z mapy se to nedá vykoukat a tak rádi využíváme mapy a GPS trasy v mobilu. Je to zajímavý, jak každý řeší navigaci po svém. Já si správně natočím mapu a funguju na systému pravá, levá a docela se mi daří číst terén a cestu nejmenšího odporu. Kuba je zase z lodě zvyklý na světové strany a naprosto neochvějně dokáže držet azimut (i díky kompasu na zápěstí). Jako tým fungujeme skvěle!
V pražícím slunci už je to dnes dlouhé. Kempujeme v malém dolíčku na nejvyšším místě dnešní trasy po 35 kilometrech. Damajkyč má z vedra brutální puchýře pod palcem. Noc pod širákem je zatím nejlepší spaní pro všechny od začátku trailu.
2.4. Ráno je jasno a krásně odpočinutí šupajdíme po hřebínkách směr Fiddler Cove Canyon. Na hraně kaňonu si dáváme snídani. S takovým výhledem je to snídaně králů!
Jdeme kaňonama už 8 dní a každý je jiný a pokaždé nás něco překvapí – tady to, jak moc jsou stěny kaňonu kolmé! Sestup bude zábava. Naštěstí nacházíme správnou cestu a za chvíli jsme dole. Úžasné místo.
Přes řeku
Fiddler cove canyon ústí do Dirty Devil River canyon – dalšího obávaného místa. Řeka je špinavá a toxická od extenzivního farmaření na horním toku. Smrdí trochu jako kravská močka. Kvůli tomu táhneme vodu v báglech už od včera i přesto, že budeme řeku mnohokrát brodit.
Nám se kaňon s řekou líbí. Zase něco nového. Vody je akorát, když se najde dobré místo, tak je voda maximálně do půl stehen. To je pohoda. Řeka má často po dešti hodně vody, klidně o dva metry víc. Loni při povodni to bylo o 4 metry a všude kolem je naplavené bláto a větve a stromy klidně 30 metrů od současného břehu. Pro ty případy existuje bezpečná, suchá varianta. My rozhodně volíme řeku. Vyhlášená místa Hayduku přece nemůžeme obejít!
Je to paráda jako vždycky. Zrovna když těch 8 kilometrů brodění řeky, vyhýbání se tekutým pískům a prodírání tamariskem začíná být dost, tak Hayduke odbočuje do Poison Spring Canyonu. V něm se po chvíli napojujeme na velkou prašnou cestu.
Po ní opět krásným kaňonem ve strašném vedru stoupáme k vodě. Tady bude zábava, pramen je potřeba trochu hledat. Popis úplně nesedí na aktuální situaci, ale formulace „hledejte zděnou strukturu“ nás nakonec dovede k prameni. Je to nakonec docela velká nádrž pod převisem s dokonalou vodou.
Vidina snídaně
Normálně bychom tu mohli u vody zakempovat a zítra to během dopoledne dojít k silnici na stopa do Hanksville. Ale Kuba už od včera mluví o snídani ve městě (nedalo mu práci nás pro to rychle získat), a tak jen nabíráme pár litrů a rubeme další kilometry k silnici, ať jsme ráno do 9 h na stopu. Bavíme se v podstatě už jen o jídle 🙂 Jestli American breakfast nebo pancakes? Vnáším do toho zmatek se svým breakfast burrito!
Zastavuje nás až blížící se déšť. Pod velkou stěnou rozbíjíme v silném větru tábor. Písek máme všude. Nakonec spadne jen pár kapek. V noci je příjemné teplíčko někde kolem 10°C. Dneska to bylo i s pomalým postupem skrz Dirty Devil 34 km.
3.4. Ráno jsme si mohli přispat, ale všichni jsou nastoupení chvíli po půl sedmé jako obvykle. Kaňon plný sutě s kolmými stěnami nahoře se změnil v hladké zaoblené dómy.
Za necelé dvě hodiny jsme na stopu. Jezdí tak jedno auto za 5 minut. Řidiči mávají ale nezastaví. Mám na tyveku napsáno „HIKERS TO TOWN“ aby bylo jasné, že nejsme hobos. Vím že to pomáhá. Kuba se kavalírský oddělil, protože je rozhodně snazší chytit stopa ve dvou než ve třech a ještě s báglama. Po 40 minutách nám zastavují dva lezci s malou Toyotou RAV vzadu bez jedné sedačky a daří se jim nás vmáčknout všechny tři s báglama na klíně. Damajkyč „sedí“ na blatníku, ale jedeme. Do Hanksville je to nějakých 30 minut. Město je v podstatě jen obydlená křižovatka v poušti. Dvě benzínky, obchod, camp a tři restaurace. Máme na jídlo tip na Duke’s grill, tak se necháváme vyložit poblíž. Vítá nás velká cedule Breakfasts, takže jsme tu rozhodně správně!
Hoooodně stylové místo a ta úroveň servisu mě v Americe pořád baví! Je docela plno a stejně během chvíle přistávají na stůl hrnky s vodou. Chlapík přinese jídeláky, zeptá se co podnikáme, poděkuje, že jsme vybrali zrovna jejich podnik a snaží se pomoct s ubytkem, sprchou a tak. Vůbec nevadí, že po deseti dnech smrdíme a jsme celý špinavý od červeného pouštního prachu. Bez problémů nám dává i kód ke sprše v přilehlém kempu, přestože normálně stojí 5 dolarů. Tohle tady mám rád.
Snídaně je na stole, takže se loučíme a uslyšíte o nás zase za týden z Escalante!
Stopování z trailu dopadlo úspěšně a už ráno jsme v Hanksville, kde si užijeme první den volna.
Hanksville si hned od příjezdu užíváme. Je to sice jen obydlená křižovatka se dvěma benzínkama, třema hotelama, obchodem a poštou, ale to je taky přesně to, co potřebujeme! A samozřejmě tři restaurace. Všechno na půl kilometru. Ideál. Z blogu od Wired mám doporučení na Duke’s grill a čirou náhodou nás kluci vyložili jen přes cestu. Velká cedule breakfast slibuje, že dostaneme to, po čem toužíme.
Snídaně je kolosální a úroveň servisu taky. To mám v Americe rád. Obsluhuje nás chlapík Ryan a už v průběhu se vyptává co děláme, jaký máme plány a tak. Když hlásíme, že potřebujeme ubytko, tak se škrábe na hlavě, že to by mohl být problém – vloni koncem roku tady blesková povodeň vypláchla město a zničila všechno. Ze tří hotelů se částečně oklepal jeden a že v přilehlém kempu mají ještě pár fajnových chatek. Že tam dělá jeho žena a že jí cinkne. Bezva. Z googlu zjišťujeme, že chatka i pokoj v hotelu stojí stejně a chatka u restaurace zní rozhodně jako lepší volba. Cena 170 USD za noc je masakr, ale jsme tři, tak to překousneme. Stejně musíme zůstat do zítra kvůli balíčku na poště a nákupu v obchodě. Dnes je neděle a všude je zavřeno.
Snídaně je vydatná a chvíli to trvá, než ji spořádáme. Při dolévání kávy Ryan hlásí, že chatka klapne, ale že žena bude v kanclu až po druhé hodině. Ať si tak zatím jdeme do kempu vyprat a dát si sprchu. Bez okolků nám dává kód ke dveřím sprchy. Nic po nás nechce, prej ať se dáme po dlouhé cestě do kupy, přitom sprcha má stát 5 dolarů.
Rozbíjíme tábor v prádelně, převlíkáme se do nepromoků a všechno ostatní jde do pračky. Pračka je na čtvrťáky a my jich nemáme dost. Jdu opět za Ryanem. Ten někam volá a bez váhání vyšle jednu ze servírek autem. Ta je za 5 minut zpět s balíkem čtvrťáků. Velký dík. Pereme, dobíjíme co se dá, voláme domů. Máme u prádelny docela veget.
Po poledni se začínají sjíždět lidi do kempu. Nechceme aby nám někdo chatku sebral, tak voláme na číslo na dveřích Campground Office a paní nejdřív říká, že si máme udělat rezervaci online a že přijede o půl třetí. Pak je chvíli ticho a prej že jede hned, že to má pár set metrů a že nás ubytuje hned. Pecka. V jednu už se sprchujeme a válíme v postelích. Chatka je fakt luxusní. Běžím pro pivko, to se to bude vegetit.
Kluci jdou na oběd, já jsem ještě plnej od snídaně, tak aspoň sekám blog. I když jsem psal něco průběžně, trvá mi to až do sedmi večer. Chvíli za odměnu vegetím v posteli a jdeme na večeři. Přes dvorek je to asi 30 metrů. Tomu říkám pohoda.
Po večeři dáváme do pořádku vybavení – myjeme všechny láhve na vodu, opravujeme věci, já ve sprše oplachuju zip na tarpu, protože díky jemnému písku skoro přestal jezdit. Přitom posloucháme Horkýže Slíže. Před jedenáctou už spíme.
Zpátky na trail
4.4. Noc v posteli byla nečekaně skvělá. Takhle si představuju odpočinek ve městě. Přispali jsme si do 7 h, pak snídaně v Dukes grill, cestou do obchodu zastávka na poště pro balíček s nesmekama a nakoupit. Bull Mountain store je žalostně vybranej. Mně se daří nakoupit tak dvě třetiny věcí, klukům ani ne polovinu. Co je horší, že nemají palivo do našich liháčů! Ani HEET ani denaturovaný líh. Ajajaj. Ještě to zkusíme na obou benzinkách, ale se stejným výsledkem. Nula. Zkouším Ryana, ten obvolá pár lidí a taky nic. Jediná věc která by mohla trochu hořet je dezinfekce na ruce, která má 70% isopropylalkoholu. Jednu kupujeme a Kuba zkouší jestli vařič hoří. Jeho Zelph ano. Kupuju dezinfekci taky a konečně v poledne vyrážíme na stopa.
Stojíme u silnice 30 minut a všechny auta končí na benzínce – je tam i restaurace a je čas oběda. To teda vyšlo pěkně blbě. Konečně vyráží pár aut naším směrem. Nabírá nás všechny tři sedmdesátiletá bábinka s obřím Dodgem RAM. Moc nerozumí kam chceme jet, ale ať si naskočíme. Dost ožije když jí řekneme že jsme z Čech. Je prý původem Němka, jmenuje se Bruni jako Brunhilda a emigrovala po sedmdesátém roce. Do San Francisca a pak zatoužila po teple, tak se před dvaceti roky přestěhovala do Moabu tady v Utahu (byla to naše první zastávka). Dělá podporu pro rafťáckou cestovku a teď zrovna jim převáží tohle velký auto.
Brunhilda je docela šoumen! Cestou nám stíhá vyprávět o povodni v Hanksville. Bylo to vloni na podzim. Hanksville je na řece Dirty Devil na úpatí pohoří Henry Mountains, přes které máme pokračovat. Nad horama strašně zapršelo a všechno to najednou sjelo do Dirty Devil. Blesková povodeň a řekou teklo tisíckrát víc vody než je běžné… Všechny domy skončily pod vodou a městečko se z toho ještě neoklepalo. Bruni nás vysazuje tam, kde jsme včera skončili. Moc děkujeme a loučíme se. Měli jsme fakt štěstí.
Nasazujeme docela tempo a prašnýma cestama vcelku hladce stoupáme směr nejvyšší vrchol v hřebeni Henry Mountains – Mt. Ellen. Je docela zábava se občas otočit a vidět z jakého bludiště kaňonů to stoupáme.
Zastavujeme u poslední vody po 16 kilometrech a máme nastoupaných skoro 1000 m. Spíme pod širákem na pěkném plácku po rozpadlém srubu. Kuba nahoru vynesl jedno pivko – dobrou IPU – tak slavíme metu 200 mil (čtvrtina Hayduku). To by šlo!
Bílé peklo
5.4. Ráno trochu mrzne a my, celí natěšení, vybíháme v půl sedmé jako vždy poprat se s nejvyšším bodem naší cesty. Zatím jsou jen ostrůvky sněhu a my netušíme, jaký peklo nás brzy čeká… Výška přibývá, jsme v nějakých 2600 m a ve stinném úseku je na silnici asi metr sněhu. Ještě mrzne tak na něj vbíháme, že ho rychle překonáme po vrchu, ale okamžitě se propadáme.
Sníh vůbec nenese. Naštěstí po sto metrech končí. Jak přibývá výška, přibývá i sníh. Kolem 3000 m už jsou na cestě nafoukané dva metry sněhu a my se boříme až po batoh. A jinudy to nejde. To mě nenapadlo. Máme nesmeky – čekali jsme sedlý, tvrdý, jarní sníh, ale tohle ne. Sto metrů jdeme klidně 20 minut. Takhle nahoru nikdy nedojdeme.
Ze zoufalství žertujeme, že tohle je ta nejhorší forma sněhu, takzvaný „dvojvaječný“ sníh… Prostě sahá až po pytlík 😀 Nedá se jít jinudy a do sedla zbývají ještě nejmíň dva kilometry tímhle sněhem. To nedáme ani do večera…
Potom cesta na chvíli vylézá na sluníčko mimo stromy a nad cestou je vidět prudký holý hřebínek. Kontroluji na mapě a vypadá to že, se asi po kilometru napojuje na vrcholový hřeben. Paráda, jsme zachráněni!
Na hřebínku sice fouká silný vítr, ale rychle postupujeme. Posledních pár set metrů po hřebínku se sice sněhu nevyhneme, ale je tu ujetá stopa od skialpinistů a po ní se dá. Nemám výčitky, teď už sem nikdo na lyžích nepůjde.
V poledne jsme konečně na vrcholu. Rozhled je teda parádní. Na focení to moc není, ale pro oči je to pastva! Dáváme rychle vrcholovou fotku a po prudkém hřebínku mixem kamení a sněhu uháníme dolů na druhou stranu. Je to ještě přes pár vrcholků a ve volném kamení je to namáhavé.
Když konečně poleví vitr, dáváme obídek a trochu odpočíváme. Máme proti plánu dnes docela zpoždění a já mám tím pádem málo vody. Musíme se takhle z vrchu rychle zorientovat a vybrat variantu postupu s co nejmenším odporem. Alternativ je v mapě docela dost, tak si razíme cestu po hřebínkách, až narazíme na prašnou cestu, po které nastoupáme na náhorní plošinu Tarantula Mesa. Po pár kilometrech má být nějaký nový vodní zdroj.
Jsme docela vysoko – přes 2000 m a hodně tu fouká. Vodní zdroj sestává z řady oplocených bazénků z plachet, které sbírají dešťovou vodu do tanků a z těch se má doplňovat betonové koryto pod nimi. To je ale popraskané a je v něm jen na dně rezaté vody plné much a nepořádku. No nic, naše jediná voda dnes, tak filtrujem. Chutná překvapivě dobře.
Další voda snad zítra před polednem. Snažíme se dojít mezi jalovce a najít místo na spaní za větrem, ale moc se nám to nedaří. Je problém vůbec najít místo, kam si lehnout. Když konečně nacházíme, tak jen vaříme a leháme si pod širák. Jsme unavení a není síla hledat kameny na zakolíkování tarpu v písku… Snad vítr utichne. Dnes 33,5 km.
Trochu si zalezeme
Neutichl a fičelo ukrutně celou noc. K tomu -4°C ráno, jsme pěkně vymrzlí. Pořád fouká. Balíme, vyrážíme, skoro běžíme, ale nedokážeme se zahřát. Aspoň slunce už vykouklo. Hledáme začátek sestupu ze stolové hory. Má to být jedno z „nejzajímavějších“ míst trailu. Slabé místo jinak kolmé, padesátimetrové stěny. Nacházíme mužika označujícího správné místo a trochu v závětří rychle snídáme.
Teď už jdeme na to. Je to hodně prudké a docela expozice. Slézání menších stupňů. Jeden je výživnější a jde to líp bez batohu. Všem se daří sesoukat dolů docela hladce. Nevím proč v průvodci tyhle místa tak dramatizují. Jenže nejsme ještě dole. Pořád docela výška a následuje prudké suťovisko se stupni. V těžkých místech chodím obvykle první a skautím terén. Najednou řev „pozor kámen“, tak z lezení instinktivně skáču ke stěně a kolem hlavy prosviští kámen. Kubovy zůstal chyt v ruce a málem letěl s ním… Uff, dobře to dopadlo.
Dál se jde bludištěm hřebínků a kaňonů a vůbec mě to nebaví, když nevidím cíl. Nedaří se mi držet směr. GPS a mapa v telefonu tady přijdou vhod. Těším se na pauzu k vodě. Tady se totiž nedá ani komfortně bloudit! Jak sejdete z cesty, tak jsou všude zahrádky té kryptobiotické půdy, která tam roste staletí a je to pěkná prasárna do ní šlapat… Takže je potřeba se vrátit, nebo najít pěšinu od krav, která vede správným směrem. A krávy chodí všude, jen ne správným směrem.
Jsme docela napjatí, protože nám dochází voda. Tady to na slibovaný pramen moc nevypadá. Noříme se do správného zářezu a za chvíli už se prodíráme rákosím a šlapeme v blátě. Za chvíli už sedíme u malého potůčku, filtrujeme a dáváme brzký oběd. Zatím jsme toho moc neušli, jen 10 km.
Odpolko s tím musíme pohnout. Volíme hezkou variantu Under Tarantula a pak už sestupujeme do Swap Canyonu. Jako najít ve spleti korýtek, skalek, prasklin a suchých vodopádů přesně to jediné místo, kudy se dá do kaňonu slézt, je občas makačka. Ale už jsme v kaňonu a uháníme rozpáleným pískem směr národní park Capitol Reef.
Už z dálky vidíme prašnou silnici (která sleduje historický Burr trail), po které máme vystoupat na útes, za kterým začíná jeden z nejhezčích kaňonů celého Hayduke Trail. Jsme rozjetí a za hodinku jsme nahoře. Výhled na Swap Canyon odkud jsme odpoledne přišli.
Rozmanitost
Je neuvěřitelné, že jen 24 hodin nazpátek jsme ještě stáli na zasněžených vrcholcích v dálce. Na vrcholu stoupání je registr a začíná Lower Muley Twist Canyon. Nejdřív je to jen suché koryto potoka mezi barevnými skalkami, ale pak se kaňon zavírá. Je klidně jen pár metrů úzký a barevné stěny se tyčí přes 250 metrů nad námi. Absolutní úlet.
Už je večer, tak v jedné zatáčce bereme místečko v písku pod stromy a rozbíjíme kemp. Spíme pod širákem. Zase boží den. Večer mívám trochu problém usnout, protože hlava se snaží nějak popasovat s těma obrovskýma rozměrama a nádherou, který jsou úplně mimo všeho co jsem doposud zažil a viděl… Nádhera. Dnes pěkných 33,5 km.
Zase ty mobily
7.4. V noci zase mrzne, ale je bezvětří. To je fajn. Spí se dobře. Fakt obdivuju Kubu, jak každou noc od dvou do čtyř datluje zmrzlýma prstama blog. To je totální nasazení 😀 Já to nedokážu. Já jsem vůbec na telefonu špatnej. Nedokážu vzít telefon, když s někým mluvím. Nedokážu si o pauze, když jím a vstřebávám krajinu, psát poznámky… Já potřebuju dělat věci „celým člověkem“ a to s telefonem nedokážu. Kuba to umí automaticky, je dobrej. Já se naučil na telefon aspoň fotit, protože je to mnohem rychlejší a nerad to uznávám, fotky z iPhonu jsou i lepší…
Ráno pokračujeme v Lower Muley Twist. Po sto padesáté hlásím, že je to pecka. V zákrutech kaňonu jsou převisy velké tak, že by se pod ně v pohodě vešel staďák!
Po pár hodinách se kaňon otevírá a připojujeme se na Halls Creek v gigantickém údolí Waterpocket Fold. Je to takový popraskaný záhyb zemské kůry. Na jedné straně červenohnědý útes, na druhé postupně stoupají bělavé vlnky.
Jde se buď pískem suchým korytem potoka nebo pískem okolo… Obojí je peklo. Nikdy jsem nezažil tak nadýchaný a jemný písek, jako je tenhle písek větrem milionkrát prohnaný údolím tam a zpátky! Nemám žádná lýtka, ale tady mě fakt bolí a achilovky táhnou…
Písečný traktor
Kolem oběda jsme u boží vody Muley tank – z ničeho nic je pod skálou velký bazének krásně čisté vody. Pak zase následuje trochu nudná poušť a hluboký písek. Kuba sice říká, že je pomalý diesel, ale v písku děsně válí! Jako traktor. Sotva mu stíháme. Oficiální trasa Hayduku odsud směřuje na západ a do úzkého kaňonu řeky Escalante, kde se jde řekou 40 kilometrů v kuse.
My volíme populárnější a podle místních znalců mnohem hezčí variantu Halls Creek + Stevens Canyon. Jsme půl dne před plánem a chtěli jsme si dát lehčí den, ale to by znamenalo, že zítra ráno polezeme v úzké soutězce Halls Creek Narrows po pás do vody v mraze… Tak se shodujeme, že zabereme a stihneme je ještě dnes večer. O půl páté jsme u vstupu do soutězky a přebalujeme všechno důležité zvenku batohu dovnitř do nepromokavého liner bagu. To kdyby byla voda někde hlubší, nebo jsme spadli, ať je všechno v suchu. Pak už natěšeně vbíháme do soutěsky. Máme ideální večerní světlo i teplo na sedm kilometrů courání vodou. Narrows jsou opět pecka. Vysoké stěny, obrovské převisy, občasná jezírka.
Fotíme jak utržený. Na dvou místech se to zužuje na metr dva a ledová voda je po pytlík. Máme docela zábavu. Měli jsme strach, abychom v nějaké technické pasáži nezatměli, ale všechno bylo na pohodu a v sedm už kempujeme u potoka pod soutěskou. Zase hezky pod hvězdami. Krásný den a krásných 38,5 km (24 mil).
Koupačka? Nebude…
8.4. Ráno si o hodinku přispíme a stejně mrzne. Prodíráme se údolím. Tady už kromě nás nikdo nechodí a už tak sotva znatelná pěšinka často mizí. Je to docela namáhavé. V mapě je po 11 kilometrech jezero a poznámka, že tam je voda vždycky. Těšíme se na koupačku, ale někde v hlavě mi hlodá myšlenka, že díky extrémnímu suchu posledních let voda ustoupila o několik kilometrů… A je to tak. Velké zklamání. Podle mapy stojíme u jezera, ale reálně je pod náma vyprahlá poušť. Jsme bez koupačky i bez vody.
“ Průchozí je jen jedna cesta. Všechny ostatní končí buď nepřekonatelným závalem, nebo vysokým skalním stupněm.
Je téměř poledne a čeká nás dlouhé stoupání přes bílé dómy na hřeben. Z dálky to vypadá jako hladká, lehce zvlněná plocha, po které budeme za 30 minut nahoře. Nakonec stoupáme bílým mořem asi dvě hodiny a kličkujeme mezi dómy a strmými prohlubněmi. Podle mapy bychom v nějaké mohli najít kaluže vody od zimy, tzv. „Pot holes“. To bychom potřebovali. Jsme vesměs na suchu.
Pár kaluží konečně nacházíme a voda je překvapivě dobrá. Výhledy na údolí Waterpocket Fold, kterým jsme přišli, jsou parádní. Takhle z vrchu je to jiná liga než to vyprahlé údolí dole.
Pak už se přehoupáváme přes vršek a začínáme si hledat jedinou sestupovou cestu do Stevens kaňonu. Je to zajímavé, na ploše kilometr čtvereční jsou desítky zářezů a korýtek, které se spojují a ústí nakonec do hlavního kaňonu, ale průchozí je jen jedna cesta. Všechny ostatní končí buď nepřekonatelným závalem, nebo vysokým skalním stupněm, který se nedá slézt. Můžete tam strávit celé dny a nakonec stejně musíte trefit ten správný zářez, abyste se dostali dál. I s GPS trasou v mobilu je to často zábava!
Damajkyčovi už se rýsuje trail name „Shadow man“, zkráceně jen Shadow, protože na slunci vyloženě trpí a ve stínu, kde my se s Kubou oblékáme do Alphy, on blaženě sedí jen v triku!
Nehezkým korytem plným jemného písku a jedním těžším sestupem se konečně dostáváme do vnitřního Stevens Canyonu. A tady to opět začíná! Vůbec nedokážu popsat, jak velké jsou rozměry a surrealistická krajina to je! Je to, jako by se nějaký tvůrce virtuální reality na houbičkách utrhl z řetězu a prostě tvořil a barvil…
Petr se zbláznil
Nad vnitřním kaňonem, hlubokým tak padesát metrů, jsou hladké, svažující se terasy a nad nimi vysoké stěny a věže. A po těch šikmých plochách my několik kilometrů jdeme. Jsem úplně u vytržení, hulákám, běhám po plotnách a skáču jak malý dítě! Speciálně pro Kubu se snažím o koordinovaný skok – všimněte si malého černého obdélníčku vlevo od mých nohou… To je můj nový iPhone, který se taky splašil a vyskočil z kapsičky… Pouzdro i ochranné sklo udělali svoji práci a radost mohla naštěstí pokračovat!
Některé ty plotny (Wingate a Kayenta ledges) vypadaly z dálky absolutně neprůchozí, ale na místě se to se zatajeným dechem dalo. Ale těch padesát metrů dolů na kamení bylo fakt hrozivých! Těsně před setměním se nám daří po úzké strmé rampě sejít úplně dolů k vodě a kempujeme. Dnes pohodových 29,5 km a můžu s čistým svědomím prohlásit, že to byly nejúžasnější dva dny na trailu!
Bacha na Ivanku!
9.4. Ráno vstáváme o 20 minut dřív. Máme to k silnici 18 mil a všechny nás docela namotivovalo, že bychom mohli být ve městě na jídle už dnes (krom toho Hiker Hunger už dosáhl svého maxima a snědli jsme už i železné zásoby…) Docela makáme. Obávané místo Stevens canyonu „Poison Ivy Hill“ je OK, protože tohle jedovaté křoví si po zážitku z AT moc dobře pamatuju (zadřepl jsem na malou větvičku při ranní potřebě a měl pár dní rozkrok samý puchýř). A taky už je pár dní sucho, a tak je jindy blátivý svah zdolatelný bez toho, abychom se v jedovatém křoví vyváleli.
S úlevou dáváme pauzičku a fotíme pro kluky z Gossamer Gearu naše tři generace batohu Mariposa. Dohromady mají nachozeno přes 10 000 km a stále drží!
Pak už se v poklidu pod obloukem Stevens Arch napojujeme v Escalante river zpátky na Hayduke Trail. Jedna míle řekou a houštím nám stačí a jsme rádi, že trasa odbočuje do Coyote Gulch. To je neskutečně populární místo a highlight Utahu. Kvůli pár kilometrům tímhle kaňonem sem jezdí lidi z celých států. Je to úžasné místo a nechci aby to vyznělo špatně, ale ve světle posledních dní není pro nás zas tak ohromující. Každopádně je to z dostupných míst to nejlepší v Utahu.
Malinko vzrušení nastává při obcházení jednoho závalu. Pár lidí v blogu psalo, že si na šikmých policích pokrytých jemným pískem cvrklo do textilu… Tak uvidíme. Za mě to jde hladce, ale srdíčko bušilo 😀
Pak je Coyote Gulch útulný kaňon s desítkami romantických míst k zakempování! Jde se malebným potůčkem v písku, okolo čerstvá zeleň jarních listů a vysoké stěny kaňonu. Všude kempují samé páry a my si děláme legraci, že tady byla počata polovina populace Utahu!
Všude je dost lidí a už se těšíme na jídlo, tak stupňujeme tempo. Z Coyotu se odpojuje suchý a dlouhý Hurricane Wash. Suché koryto v měkkém písku. Posledních 10 km je dost ubíjejících. Jsme dost napjatí, jestli nás někdo sveze. Je to podle průvodce 50 km prašnou cestou. To ještě nevíme že je to přes 70 km…
Písečná bouře na obzoru
Než dojdeme k cestě, tak se zvedá silný vítr, doslova písečná bouře a mete proti nám hromady písku. Možná i proto nás nabírá hned třetí auto – obrovský americký pickup a rodina uvnitř hlásí, že jestli nám nevadí sedět na korbě, tak můžeme jet! Rozhodně to nevadí, hlavně že jedeme! Mlaďák za volantem to po rozbité cestě neskutečně valí a je to rodeo. Rodiče otevírají zadní okýnko na korbu a fascinovaně se vyptávají na naší cestu. Vůbec to nedokážou zpracovat.
Nakonec nás docela bolí zadky, protože se ukazuje, že to je 70 km a na korbě to fakt drncá. I tak je jízda na korbě trucku boží zážitek.
Rodinka nás vysazuje u obchodu a mohutně se s náma smraďochama loučí. Bleskově nakupujeme tuny jídla, protože obchod za chvíli zavírá a zítra (v neděli) má taky zavřeno. Snažíme se jen částečně úspěšně všechno nastrkat do batohů a rychle sehnat ubytko. Nebe je černé a i v ulicích už vítr žene písek.
Zase válenda
Po chvíli nám útočiště nabízí Escalante Outfitters – outdoorový obchod/restaurace/kemp. Máme takhle v sobotu obrovskou kliku. Někdo zrušil rezervaci na maličkou chatku, tak ji bereme na dvě noci. Je sice jen pro dva – uvnitř je dvojpatrovka a metrová ulička, ale vejdu se v klidu na zem. Bude to super. Rychle vyrážíme na burgery do stylového amerického drive-inu Nemos. Potkáváme tam nadšenou partu (už to stihli vylíčit celé, asi dvacetičlenné rodině) co nás svezla do města. Všem kdo tam zastaví a čekají na svojí objednávku vykládají, že jdeme pěšky stovky mil přes celý Utah a jací jsme borci. Je to docela zábava. Takový hezký, družný večer.
Bohužel písečné peklo nabírá na síle a na ulici už se nedá vydržet. Bereme burgery, kupujeme cestou na benzínce pivo a jdeme to sníst na chatku. Sprcha a hurá do peřin. A zítra volný den! Úplný ráj. Dnes 29km. Zítra je v plánu jíst, volat domů, jíst, vyprat, jíst, vypláchnout filtry, jíst a dokoupit jídlo. Tyhle plány mám rád. Večer pod střechou mi ani nevadí, protože v týdnu má být podle předpovědi v noci až -10°C. Uvidíme.
V pondělí brzy ráno skočíme na poštu odeslat nesmeky a vyzvednout mapy na další cestu a pak zkusíme štěstí na stopu zpět tam, kde jsme dnes skončili. Na thru-hiku se řetězec stop nesmí nikde přerušit. Musíme navázat na stejném místě a nic nevynechat!
Znovu se ozveme za týden ze zásobovačky v Tropicu pod Bryce Canyonem.
Pěkné dny všem Footprint, Shadow a MacGyver.
Po 70 km na korbě trucku a příjezdu do Escalante nás čeká večeře, sprcha a noc v posteli. A hned poté den volna - zero day.
V neděli 10.4. máme celý den volný tzv. „zero“. Jakože nula trailových mil. Máme pohodu v chatce. Baštíme, pereme, čistíme filtry a láhve. Bavíme se s lidma z kempu, i když pak trochu nestíháme – člověk nikdy neví, kdo mu může nabídnout jízdu nebo nějakou pomoc 😀
Nakupujeme drobnosti. Třeba novou láhev na filtrování, protože originál Sawyer mi praskl. Fakt nic nevydrží a jsou dost k ničemu. Mnohem lepší jsou láhve Evernew, ale do těch si dávám jenom čistou vodu. Mám to tak jednoduše odlišené, že v Sawyerech je voda špinavá, určená k filtrování, a v čirých Evernew už je voda čistá, určená k pití nebo nošení v batohu.
Voláme domů a do práce a taky píšeme blog a čas strašně rychle utíká! Těšil jsem se, že si malinko odpočinu od dětí, ale vždycky když si zavoláme, tak se mi po těch mých holkách stýská… Ach jo, a to jsem pryč teprve dva týdny…
Ve dvě už se to nedá odkládat a jdeme do restaurace, co patří k našemu kempu. Mají tu vyhlášenou pizzu. Radši bychom pořádnýho burgra nebo žebra, ale i ta pizza vypadá dobře, tak bychom to měli zkusit. Obsluhuje nás skoro sedmdesátiletá čupr bábinka Fran. Je nadšená z toho že jdeme Hayduke Trail (je to tu docela pojem) a dává nám k obědu zdarma kafe a dorty! Je boží a na svůj věk z ní čiší energie.
Pak se s Kubou vrháme naplno na blog. Celý den je rychle pryč… Málem ani nestíháme večeři – jenom rychle vybíháme na Green Chilli burger do Circle D restaurant.
Pro jistotu ještě počítám a fotím jídlo – mám ho rovných 7 kilo! To je na šest dní fakt hodně, ale já to prostě potřebuju. Už to mám vyzkoušené. Nemám na sobě ani gram tuku navíc, tak musím pořád jíst. Psaní blogu mi dává zabrat… Píšu do 23 h a mám pocit, že jsem si za celý den vůbec neodpočinul. Kuba píše snad ještě dýl. Má můj obdiv.
Zpět na trail
11.4. Ráno chceme vypadnout brzy. Vstávám v 6 a mám plný telefon vzkazů, hovorů, vyřizování. Peklo. Vůbec se to nehodí. Před osmou běžím na poštu pro balík s mapami na druhou půlku trailu. Chvíli po osmé se odubytováváme, loučíme s Fran a kráčíme směr východní konec města na stopa. Zastavujeme v Subway na velkou bagetu plnou masa a zeleniny k snídani.
V 9:15 už šlapeme po highway správným směrem pryč z města. Damajkyč slyší auto tak zvedne palec a zastavuje nám holčina Neck Knife s obytňákem. Haluze.
Měl jsem už od začátku trailu hroznej strach z tohohle stopu do města po nekonečný prašný cestě a to jsem si myslel, že je to jen 50 km. Teď víme, že je to skoro dvakrát tolik! Do města klapl stop doslova zázračně, ale teď bychom potřebovali zpátky. Věřil jsem, že to dobře dopadne, ale nějak jsem si to nedokázal představit… Dokonce jsem ve městě poptával odvoz u cestovky, co vozí lidi do kaňonů. A ti se vytasili s cenou 280 USD, když je to takhle daleko. Tak to fakt ne. Holčina nás vykládá po 7 km u prašné Hole in the rock road.
Chvíli tam postaváme, fotíme se a pár aut stočí okýnko říct nám, že nemají místo. Včetně holčiny, co jsme potkali včera v našem kempu. Auta docela jezdí. Holčina se vrací a nabírá nás! Její trail name je Spork. Je tu s partou lidí, ale už je nemohla vystát. Nechala je tak jít na výlet samotný a vypravila se prozkoumat kaňony taky až téměř na konec téhle cesty. Když zjistí, že my potřebujeme jen o 7 mil dál, tak nás nakonec veze až na náš trailhead. To je neocenitelná pomoc. Děkujeme.
Zvlášť když u trailheadu chytám mile post 55! Padesát pět mil je 88 km! Vezli byste jen tak z plezíru někoho dvě hodiny stopem po rozbité prašné cestě??? Pecka, moc děkujeme. Dávám Spork aspoň dvacku, ať si na nás dá večeři, až se vrátí do kempu. Tohle bylo štěstí jako hrom!
Silný vítr
V 11:30 vyrážíme. O tom se mi ani nesnilo. Začínáme těžkým stoupáním 700 výškových metrů na Fiftymile mountain – náhorní plošinu/útes, který se táhne snad donekonečna na obě strany. Začíná foukat. Toho jsem se bál. Včera mi na mobil přišlo Extreme Wind advisory – varování, že od odpoledne přes noc má strašně fučet. V nárazech přes 100 km/h. Že to požene hromady písku, budou padat stromy a může to převracet obytňáky.
Normálně by určitě bylo lepší zůstat ještě den v chatce, ale to bychom spadli za plán a nebyli bychom v Grand Canyonu ve dnech, na kdy máme permit. Když zabereme a vylezeme včas nahoru, tak po nějakých 5 km začneme podle mapy klesat do kaňonu. Tak musíme zabrat, sestoupit co nejníže a někde se zašít.
Na vrchu se prodíráme křovím, doplňujeme vodu u trochu strašidelné, zanedbané chatky, u které leží obrovská motorová pila a sekera. Nikdo tam ale není, a tak začínáme sestupovat do zarostlého kaňonu.
Už fučí dost. K tomu předpověď na noc hlásila -8°C. Docela myslím na Oli – je dobrá, že CDT se mnou dala. To odcházení z města do špatného počasí je náročné. Je to náročné i takhle jednou, když člověk neví do čeho jde a jak to zvládne, natož pak když takhle odchází 5 měsíců! Dodatečně posílám Oli pochvalu. Howg.
Do takhle zarostlýho kaňonu jsme ještě nelezli. Monday Canyon… Děsnej opruz. Vypadá to jako větývky, ale všechno v poušti je děsně tvrdý, nepruží to a má to trny a háčky… Stačí chvíle a máte všeho po krk.
Nakonec se to zlepší, překonáváme pár zábavných slezů a hledáme včas kemp co nejvíc za větrem. Už hrozně fučí i v kaňonu. Nacházíme zdánlivě dobré místo a jdeme včas spát. Po setmění vítr strašně zesiluje a mete nám pod plachtu kýble písku. I Když máme všechny kolíky zatížené velkými kameny, tak to párkrát vypadá že uletíme. Do dvou nespím. Všude jemný písek. Ve spacáku, v obličeji, blbě se dýchá.
Ve dvě vylézám čůrat, kontroluju zakolíkování a když začnou o plachtu tarpu šustit sněhové vločky, tak konečně usínám. Dnes za půl dne pěkných 22,5 km.
12.4. Ráno je klid, to je úleva, ale mrzne solidně. Balení je peklo, všude je písek. I tak se daří po půl sedmé vyrazit. Je strašná kosa. Mám úplně zmrzlé nohy i ruce v rukavicích. Monday Canyon je peklo. Obrovské balvany blokují úzký kaňon, okolo neprostupné křoví Tamarisk, pod kameny bláto…
Stojí to hrozně sil a postup je pomalý. Zatím nejhorší úsek na Hayduku. Kromě toho neseme dost vody na celý den až do zítra. Kolem poledne jsme všichni vyčerpaní a téměř jsme se neposunuli. Oběd dáváme u ústí Navajo Canyonu. Tady už je široké koryto, to je úleva. To nám vrací energii. Jedeme děsný bomby a za odpoledne dáváme 25 kilometrů. Navajo a Reese Canyon se šly dobře. Večer konečně narážíme na vodu v Last Chance Creek. Vypadá alkalická. Všude je bílá sůl, ale je dobrá.
Zato v kaňonu fouká, tak se vracíme kousek do Reese Canyonu. Stavíme stany pod skálou ve staré ohradě pro dobytek. Tady téměř nefouká. Opět by v noci mělo dost mrznout, tak je místo za větrem dost výhra. Bezva. Na to jak zoufalé bylo ráno, jsme nakonec vyšvihli pěkných 38 km.
13.4. ráno je -5°C, ale dá se. Last Chance creek Canyon je trochu lepivé bahínko a pořád kličkujeme a přeskakujeme vodu, ale postup je rychlý.
Nevítaný parťák
Před polednem máme 12 mil. Šlofík a jdeme Paradise Canyon. Taky má vodu. Cestou se k nám přidává malé tele, když míjíme stádečko krav. Nemůžeme se ho zbavit. I když na něj křičíme a švihnu ho hůlkou, tak to bere jako hru a jde s námi. Snažíme se ho odehnat zpátky, ale nic. Hláška „ty jsi tele“ má svoje opodstatnění… Nakonec zastavujeme a vedeme ho s Kubou skoro kilometr zpět ke stádu.
Hrozně mě štve, že je to tele tak hloupý. Že stádní chování je důležitější než přežití. Taková paralela k lidskému chování. Šlo by s námi až do večera a pak by tam bez mámy chcíplo.. Ani mámě nechybělo… V klidu se pásla a museli jsme je dovést až k ní, než zabučela a zas ho přijala.
Těsně před koncem dne odbočujeme do Yellow Paradise slot canyonu. Krátký úzký kaňon kde se dá vylézt a prolézt asi 200 m. Trochu zábavy a příjemné zpestření po celodenní chůzi jedním kaňonem. Rozbíjíme tábor přímo ve vstupu do kaňonu, protože tady nefouká. Bezva pokojíček a jdeme spát brzo. 24,5 mil
14.4. Ráno se budím pěkně vyhřátý, ale je cítit mráz. Hodinky hlásí -6°C. Tradičně vycházíme v 6:30 a hned jak vylezeme z kaňonu na cestu, tak Kuba hlásí -9°C. Děsně mrznou ruce i nohy. Čekáme na slunce jak na smilování. Naštěstí za hodinku vylézá a rychlou chůzí se ohříváme. Čeká nás 20 mil po prašné cestě a je to příjemná změna. Pěkně to utíká.
“ Dnešní den byl význačný – půlka trailu, první třicetimílový den a zároveň prolomená i meta 50 km.
Těšíme se na polední pauzu u solární pumpy s čistou vodou. Má to být trochu dobrodružství ji najít. Následuje velké zklamání, v nádržích je jen hnusná hnijící voda.
Jedna hnědá, jedna zelená. Volíme hnědou. Ale jen litr na vaření. Dobereme později v kaňonu. Kolem 16 h slézáme do krásného slot kaňonu Round Valley Draw. Je to jako z nějakého dobrodružného filmu. Jdete si písčitým korytem potoka a najednou se v zemi objevuje prasklina. Omrknete to a hurá pod zem.
Docela problém se vejít s batohem. Někdo tam nechal lano, tak to byla hračka. Pěkná změna takový kaňon. Užíváme si to. Bohužel voda, která tu měla být, se nekoná. Sakra, už začínáme být na suchu. Je skoro sedm večer a v nohách máme přes čtyřicet kiláků, ale shodujeme se, že to zkusíme natáhnout ještě k dalšímu „spolehlivému“ prameni. Šlapeme dalších 7 km hlubokým pískem širokým korytem.
Ještě že je kaňon tak hezký, tak se to dá vydržet. Jinak jsou ty kilometry v hlubokém jemném písku na konci dne fakt zničující. Spolehlivý pramen vypadá, jako když z písku sákne ropa. A v tom se válejí kravský hovna…
Ještě chvíli jdeme a doufáme, že se to zlepší, ale nic. Nedá se nic dělat. Nabíráme vodu a balíme to po 31,5 mílích. To je 50 km. Dnešní den byl význačný – půlka trailu, první třicetimílový den a zároveň prolomená i meta 50 km. Dobrá práce hoši.
15.4. Spíme o půl hodiny dýl po těžkém dni. Zahajujeme kličkováním kolem ošklivé vody. Snažíme se udržet suché nohy, protože je kolem nuly. Je to docela zábava. Po snídani už je teplo a voda vypadá mnohem líp, tak jdeme vodou. To je nakonec děsná pohoda a jde to rychle.
Od parkoviště u silnice potom stoupáme strmou okružní variantou omrknout žlutý kopec Yellow rock. Po několika dnech dole v kaňonech stojí výhled za to. Zase něco, co jsem ještě neviděl.
Pak už sestupujeme k Paria Rivera. Je to říčka s fakt širokým korytem v barevném kaňonu. Dáváme si pozdní oběd a já koupačku, i když voda nevypadá valně. Už to prostě potřebuju. Potom postupujeme údolím proti proudu. Zase se snažíme o suché boty, ale moc to nejde. Docela to utíká.
Sledujeme podivné stopy v písku a blátě. Buggy na ježdění s kitem? Vůz? Večer narážíme na historický vůz – wagon tažený koňmi a partu chlapíků Steva, Hanse, koňáka Guse a klučinu Johna.
Stylová večeře poamericku
Zvou nás k večeři. To se nedá odmítnout. Proběhne stylová modlitba, která sem v daný moment patří stejně samozřejmě jako řeka nebo vzduch. A pak výborný dlabanec. Příjemná rozprava s chlapíkama. Jsou z nás unešení. My zas z té jejich výpravy s vozem. Je to pecka. Povedená replika se vším všudy. Jezdí takhle různé historické trasy dvakrát do roka. Gus má ten wagon i ohoz fakt odladěný. Takové setkání by člověk nevymyslel. Trail provides, jak se říká. Skvělý večer s bezva lidma, akorát jsme díky mokrým nohám dost vymrzli.
Se zbytky světla se fotíme, loučíme a rychle se snažíme najít co nejdřív kemp. Vaříme si normálně naši klasickou večeři, bavíme se o tom, jaký to byl skvělý zážitek (nejspíš oboustranně) a pozdě, až kolem desáté, jdeme na kutě. Je bezva jít spát s plným bříškem a vědomím, že zítra brzy odpoledne už bychom to mohli dotáhnout na stop do města, do Tropicu. Chtěli jsme dnes dát trochu víc kilometrů, ale i 39 je dobrých.
16.4. Startujeme jako vždycky, město volá, ale moc se nám nechce. Včera jsme křižovali řeku tak 40 krát a dnes opět budeme mnohokrát brodit, než se dostaneme do suché části kaňonu. Podruhé na trailu natahuju nepromokavé ponožky a jsem za ně rád. Já na nohy fakt trpím. Je těsně nad nulou a studí to jako čert. Postupně se odpojujeme nejdříve do Sheep Canyonu a pak do Willis Creek Canyonu. Okolí je čím dál lepší.
Už od rána si říkáme, že musíme hlídat vodu a jak začne mizet, tak dobrat. Neseme si od rána jen litr, tak ať to nepropásneme. V Sheep creeku je potok. Paráda. Dobereme později. Ve Willis to taky teče. Jdeme kecáme a najednou mi něco chybí. Koryto je úplně suché. Jako když vypnete vypínač. Koukáme dopředu, dozadu, všude sucho. Ani jeden z nás to nechytil! No nic, vracet se nebudeme. K cestě na stopa jsou to necelé dvě hodinky. To vydržíme.
Kaňon se pěkně vybarvuje do žluta a navíc nás čeká highlight téhle sekce – úzký slot kaňon Willis Creek Narrows. Vstupujeme do něj a potkáváme první skupinky turistů. To je dobré znamení. Budou odpoledne jezdit do města a čím víc aut, tím větší šance na jízdu. Tyhle místa máme rádi. Živě to probíráme.
Co jste zač?
Téměř u konce nás zastavuje stařičký fotograf, že „odkud je váš přízvuk“. Dáváme se do řeči. Žijí se ženou napůl v Německu a napůl tady. Baví je, když Damajkyč vytasí němčinu.
Při odchodu nás už asi potřetí míjí pár jen o chlup starší než my a ptá se, odkud jsme a kam směřujeme. Dáváme se do řeči a trochu lišácky se ptám, jak velká je cesta kterou sem přijeli, protože na ní potřebujeme chytit stopa do města. Bez váhání navrhují že nás odvezou, stejně prý přes Tropic jedou 😀 Kluci si ze mně utahují, jakej jsem prvotřídní somrák! Za půl hodiny už jsme v Tropicu. Moc děkujeme Johne a Tammy!
Polovina trailu
V téhle etapě jsme překonali půlku Hayduku a musím říct, že jsme skvělá parta. Damajkyč aka Shadow všechno v pohodě zvládá, i když je tenhle těžký trek jeho prvním dlouhým počinem. Kuba pořád vypráví příhody ze světa filmu. Nemáme žádný problém sladit náš denní rytmus. A hlavní a nejsilnější zbraní naší trojice je neskutečná rozhodovací síla – při těžké volbě jeden prohlásí „tohle nechám na vás hoši“ a zbylí dva „my se přizpůsobíme“ 😂
Cestou autem nám John hlásí, že v noci má být zase extrémní vítr kolem 100 km/h. Údolí, kterým jedeme, je už teď plné prachu a je vidět tak na sto metrů. Ideální doba strávit noc ve městě!
V Tropicu zahajujeme obědem, pak se ubytováváme za pár kaček ve stylovém americkém motelu. Pereme prádlo a v nepromokavých kompletech a péřovce jdeme nakupovat. Výborná hikertrash banda!
Zítra chceme vypadnout brzy ráno, hned po snídani. Je to docela pobíhání, všechno vyřídit. Čeká nás 80 km nejdřív skrz Bryce Canyon a pak už nabíráme směr jih do Grand Canyonu.
Mějte se fajně, Hayduke tým.
Noc v posteli je vždycky fajn, a tak si v Tropicu na hotelu trochu pospíme. Kutit začínáme až v 7:30.
17.4. Jdeme na benzinku na breakfast burrito. Děláme si tam zeleninový samoobslužný bar a je to nakonec fajn snídaně. Cestou zpět na pokoj ještě dáváme muffiny a kafe na recepci motelu.
Volám domů (vyhrocená situace) a o půl desáté vyrážíme. Chvíli šmejdíme v obchodě i na benzínce, že bychom ještě něco snědli. Nakonec jsme na sebe přísní. Nic a jdeme na stopa. Zastavuje první auto - velký pickup truck. Borec stočí okýnko, chvíli mě nechá blekotat a zubí se. Pak řekne: „I know exactly who you are and where you are going! You are Haydukers and I am a trail angel. Hop in the back.“ Zavelí nasedat a už se vezeme. Sice ne až na trailhead, ale aspoň na začátek prašné Skutumpah road. Když nás vykládá, tak přidává pár rad, představuje se jako Roy a říká, že byl v Čechách v roce 89. Že jel bourat Berlínskou zeď a pak si projel Čechy a Polsko. Bezva týpek. Děkujeme!
Zpět na trail nám zbývá 6 mil. Domlouváme se, že jestli nás někdo do hodiny nenaloží, tak jdeme pěšky. Za 10 minut nás berou Jan a Dana z Montany obytným Mercedesem. Klasicky sedíme na podlaze v kuchyňce. Už si na to začínáme zvykat. Díky moc.
Před dvanáctou už uháníme údolím po prašné cestě směr Bryce Canyon. Docela bojovka přichází u oploceného ranche. Přes cestu je brána, zákaz vstupu, za bránou fotopast. To nestojí za problémy. Obcházíme pozemek co to dá, ale pořád ostnaté dráty. Nakonec je ve stromech přelézáme. Jdeme zákopama (hluboké zářezy vymleté povodní) a lezeme po čtyřech. Docela prča.
“ Pravidla jsou pravidla a my se všichni shodujeme, že se mají dodržovat.
Asi po kilometru a za plotem v Dixie National Forest (zaručeně veřejný prostor) dáváme pozdní oběd a šlofíka. Pak si pár mil zacházíme a děláme si pěkný okružní výlet Brycem. Vůbec to nevadí. Máme dnes čas.
Vypadá to, že tady někdy nedávno musela být šílená povodeň. V některých údolíčkách je nanesený metr, dva kamení, přitom barevný útes je tak dvě stě metrů nad námi. Nechápu, jak se tam mohly ty kubíky vody nasbírat, aby přestěhovaly takový tuny kamení… Blíží se večer, a tak začínáme vyhlížet místo, které mám označené v mapě. Neměl jsem sílu vyřizovat permit pro přespání v národním parku, a tak musíme pro přespání trefit růžek, kde na pár set metrů z parku vylezeme. Naštěstí to mám označené v mapě.
Zdá se to jako blbost, ale pravidla jsou pravidla a my se všichni shodujeme, že se mají dodržovat. Tečka. A v našem případě se ukazuje, že onen růžek je i ideální plácek na kemp pěkně za větrem. Dobrá volba. Rozbíjíme parádní tábor. Dokonce je tu pěkná kláda na vaření. Úplný luxus.
Trable s palcem
Večer se rychle ochlazuje a než v deset dopíšu svoje poznámky, už je nula. Je mi sice teplo, ale nemůžu usnout – posledních pár dní mě trápí palec na pravé ruce. Docela opuchnul a zrudnul nad nehtem a bolí to jako čert.
Nemůžu se palcem ničeho ani dotknout. To se na treku moc nehodí. Nemůžu si zapnout zip, zalovit v batohu, otevřít ziploc. Doufám, že se to časem vyřeší. V Tropicu jsem koupil antibiotickou mast, mazal to a je to výrazně horší. Tak to nechám být. Na noc si beru brufen, abych usnul. Dnes s malou zacházkou 24 km. Pohoda.
18.4. Ráno se nikomu moc do mrazu nechce, ale vyrážíme klasicky v půl sedmé. Věžičky Bryce Canyonu vypadají při východu slunce skvěle.
Stoupáme na Rainbow point, poslední vyhlídku v parku ve výšce nějakých 2800 m. Na několika místech trailu leží sníh. Výhledy jsou parádní. Škoda že už je otevřená silnice až sem na vyhlídku, takže jsou tu hromady turistů. Musíme si najít trochu klidnější místo a dáváme si snídani s královským výhledem.
Pak už uháníme vrchní variantou k prameni Riggs spring. Má to být hezký, oplocený, spolehlivý pramen… Haha, je to už na Hayduku klasika – voda tu je, ale docela ji lovíme.
Pak už průběžně klesáme, opouštíme národní park a napojujeme se na pár kilometrů prašné cesty. Na křižovatce se nám daří vše uhlídat a odbočit do písčitého koryta Bullrush kaňonu. Nejdřív je to trochu otrava, pak začíná být hezky a užíváme si to.
Po stopách buldozeru
Oběd si chceme dát trochu pozdní u další vody. Už jedeme na rezervu, takže spolehlivý Adams spring zní dobře. V odpoledním horku ve 14 h přicházíme k místu, kde má do kaňonu přitékat stružka vody od západu. Je tu úplně sucho. Místo toho vedou na západ stopy buldozeru. Jediný důvod, proč by sem někdo tahal buldozer je, že potřebuje zahrabat tlustou hadici, která odvádí vodu z pramene někam na ranč. Klasika místních rančerů… Takže zarputile sleduju stopy buldozeru skoro tři čtvrtě kilometru, než konečně narážím na pramen. Hurá. Můžeme si v klidu dát oběd.
Vegetíme asi hodinku a pak pokračujeme korytem s šíleně hlubokým pískem dál. Peklo. Písek se sype do bot v takovým množství, bez ohledu na návleky, že se tam během chvíle nemůžou prsty vůbec vejít. Často zastavujeme boty vysypat.
V podvečer narážíme na kravskou pěšinu a potom prašnou cestu k windmillu a pak dál na jih. Tady plníme náš dnešní cíl, dát si velikonoční maraton a kolem sedmé si hledáme za skalkou u cesty pelíšek. Docela se to daří a jdeme brzy do peří. Ještě do deseti píšu a pak už to balím. Dnes pěkných 44 km.
19.4. I přesto, že máme bezva pokojíček, mám divný spaní. Třikrát za noc mám sen, že už je ráno – Kuba nás v 6 h vždycky budí zpěvem, takže se protáhnu, odepnu quilt a začínám lézt ven. Najednou koukám, že kluci chrní, ani se nehnou. Kouknu na telefon a jsou 3 ráno… Ok ještě si lehám. Za hodinu znovu a o půl šesté znovu. Asi ten Brufen 🙃
Štěstí na stopu
Ráno v 6:30 už nadšeně šlapeme po prašné cestě směr highway do Kanabu. Těch 17 kilometrů bychom do oběda měli hravě zvládnout. Auta na highway vidíme asi hodinu a zdá se, že se vůbec nepřibližujeme. Když nám zbývá asi 300 metrů, tak si děláme legraci, že auta na highway jezdí strašně rychle a že to možná nakonec bude mnohem horší stop, než na prašné cestě… S výjimkou té po které jdeme, protože za tři a půl hodiny co po ní šlapeme, tak nejelo jediné auto. Najednou za sebou slyším hluk, tak se otočím a stíhám jen zamávat na starší pár ve VW Californii. Damajkyč pohotově zvedá palec a obytňák zastavuje! Jedou do Vegas a rádi nás do Kanabu hodí. Tohle snad ani není možný. Ještě ani nejsme na stopu a už máme jízdu. Pecka, děkujeme Andymu a jeho ženě.
Je to o to zajímavější, že Andy je lezec a živí se psaním do velkých amerických magazínů jako Backpacker, Outside, Climbing atd. Musím na webu dohledat nějaký z jeho článků. Vyhazují nás v Kanabu u nejlevnějšího hotelu, co jsme našli. Asi je to dost klika, ale je to i nejlepší lokace, co jsme mohli vybrat – obchod hned vedle a veřejná prádelna 5 minut. Benzínka s kafem a palivem pro naše vařiče je přes cestu 👍 Platíme ubytování a vyrážíme do města na pochůzku. Ubytovat se můžeme až po 15 h, tak musíme nevysprchovaní a s báglama.
Nové obutí, nová energie
Kluci nutně potřebují nové boty, protože se jim rozpadají a já musím řešit svůj „hnijící“ palec. Rozdělujeme se. Chlapík v lékárně mě okamžitě posílá do nemocnice. To neberu. Potřebujeme jít dál. Říká že nutně musím dostat antibiotika. Vytahuju svoje balení Azithromycinu. On to hledá v kompu a pak schvaluje. Mělo by to makat i na záněty kůže. Bezva. Děkuju.
Potkávám kluky před obchodem, oba v nových Altrách! To je klika jako hrom. Nové Altra Lone Peak 6! Outdoorový obchod neměl nic použitelného a fashion krám má suterén plný Alter! Moje Inov-8 zatím drží dobře, musím je pochválit. Zatím ani dírka, ale začínám teď po 800 km cítit, že už je trochu sešlapané tlumení. Chtěl jsem objednávat boty on-line a nechat je poslat do Grand Canyonu zhruba na tisící kilometr, ale když by se dalo něco koupit tady, všechno by se zjednodušilo. Za chvíli vycházím z obchodu v nových Altra Timp 4. Nikdy mi Altry neseděly. Měly moc širokou patu, ale Timpy sedí báječně.
Teď mám ovšem dilema, co s Inov-8 v relativně dobrém stavu. Zatím si je beru s sebou. Míříme na hotel se ubytovat, rychle osprchnout a nakoupit. V šest už nás mají vyzvednout Kubovi přátelé z PCT a berou nás na večeři. Uff, to je program. Zajímá mě, kdy se nám podaří si ve městě odpočinout… A to jsem ještě nezačal psát blog!
Peklo doma
To jsou ale jen trailové starosti. Daleko zajímavější je to doma – už v Escalante mi Oli hlásí, že je na zhroucení. Máme dvě holčičky 3 a 5 let a kromě starosti o ně jsme na Oli přehodili ještě dost zodpovědné práce ve firmě. Takhle zpětně se docela divím, že mě nechala odjet. Je dobrá 😘 Už tahle základní situace je docela náročná. A tím to teprve začíná – pár dní po odjezdu všechny tři holky dostaly brutální střevní infekci a ležely skoro týden s horečkama. Člověk je rád, když se v takové situaci postará o sebe, natož se starat o dvě děti. Nějak to zvládly a když Oli začala dohánět pracovní manko, tak se Kačence vysypaly neštovice. Boom, dva týdny doma, nesmí do kolektivu ani ven. K tomu má vysoké horečky.
Takže chci poděkovat všem sousedům, kteří chodí holkám nakupovat, Janče přes ulici že vodí starší Terku do školky, Alešovi a Báře že berou Terku ven a na přespání k nim, Dáše a Jirkovi že pomáhají řešit Terčiny aktivity (je docela hyperaktivní a když se půl dne nehýbe je to na zabití), aby Oli mohla aspoň trochu pracovat z domu. A velký dík všem dalším kamarádům za vydatnou pomoc! Jste skvělí, díky.
My se teda budeme snažit proběhnout poslední dvě dlouhé etapy z Kanabu na South Rim Grand Canyonu a pak přes North Rim a spousty další parády v Grand Canyonu do Zionu tak, abych byl doma aspoň podle plánu.
Díky Oli že to doma nevzdáváš a díky všem za podporu. Znovu se ohlásíme za víc než týden z Grand Canyonu.
Po bohatém večerním programu začíná stejně tak bohatý ranní program.
20.4. Je absolutně boží den. Ostatně jako většina na Hayduke Trailu 🙂 V 9 h nás mají na motelu nakládat Marc s Carrie a povezou nás na trail. To je bezvadná pomoc. Vstáváme před sedmou, volám domů jak to holky s neštovicemi zvládají a aby taky jednou za čas viděly taťulána 🙂, když už se pořád někde toulá. Pak běžím do obchodu do Deli pro pár snídaňových sendvičů. Potkáváme se tam s Kubou, tak kupuju vaničku salsy a baštíme to na místě. Ovoce a zelenina nám na trailu chybí, a tak je každá troška vítanou změnou.
Na pokoji nabírám vodu na celý den a snažím se ji napasovat do už tak úplně plného batohu. Táhnu teď skoro 8 kilo jídla. Jsem extrémně žravej a nemůžu si dovolit hubnout před poslední těžkou etapou. Ale nabalit to, bylo fakt zoufalství.
Nakonec těsně před devátou přichází operace palce. Chtěl jsem jen vyměnit náplast a přidat ichtyolovou mast, ale vypadá to, že už udělala svoji práci. Takže beru jehlu a palec u nehtu trochu otevírám – nic takovýho jsem v životě neviděl. Vymačkal jsem tři hromady hnisu… Omlouvám se, ale musím to publikovat.
Bolí to, ale je to tááááková úleva! Děkuju Oli a babičce Vítě (je dětská doktorka) za doporučení ichtyolový masti a za antibiotika! Díky i čtenářce Kubova blogu, která tuhle volbu potvrdila. Vrací se mi chuť do života, hurá! Už to bolelo strašně. Ještě vydezinfikovat, přelepit a můžu běžet. 10 min zpoždění, omlouvám se.
Marc s Carrie jsou Kubovi velcí fanoušci a bedlivě sledují jeho blog. Když zjistili, že je Kuba v Utahu, přeplánovali svůj dovolenkový road trip s obytňákem tak, aby se s ním potkali. Tomu říkám fans! Takový Jakubovi „ultras“. Jsou oba biologové, tak máme celou cestu k místu, kde jsme včera skončili, zajímavý rozhovor o ochraně životního prostředí v Americe. Plánování projektů a vykupování území věnovali celý život. Dobrá práce. V 10 h jsme na místě. Děkujeme a loučíme se. Bylo super mít společnost.
Vyrážíme a během chvíle jsme na highway. Přebíháme ji a sbíháme do písčitého koryta Buckskin gulch. Úzký a hlavně kilometry dlouhý slot kaňon Bucksin gulch je s Paria river jedním z největších lákadel Utahu. Půjdeme jím sice jen pár mil, pak se Hayduke odpojuje, ale i tak se těšíme.
Gulch je u dálnice jen písčité koryto na placce, ale postupně se zařezává a po 5 mílích už jdeme v solidním kaňonu. Batohy jsou fakt těžké. Já mám 8 kilo jídla a přes 4 litry vody. Do toho hluboký písek. Tohle není NALEHKO… Ale tohle prostě k Hayduku a dlouhým trailům vůbec patří a pro tu parádu se musí občas zabrat.
Tady musím pochválit Damajkyče – na to, že je to jeho první dlouhej trail, tak funguje úplně bezproblémově. Ne že by neměl svoje problémy (obří puchýře hned druhý den, bolavý kolena občas atd.) Ale zvládá to řešit a rozhodně nezdržuje, jak se před odjezdem bál. To je bezva.
Na to že jdeme ve třech, tak se v podstatě vůbec nikdy nemusíme kvůli někomu omezovat. Všichni všechno zvládají, všechno do sebe zapadá a spíš mi přijde, že se projevují silné stránky každého z nás, než že bychom se navzájem omezovali a štvali těmi slabými. Damajkyč měl obavy, jak to bude zvládat se šroubama v kyčli a bolavýma zádama, ale má fyzicky fakt natrénováno a tady není čas se moc sledovat – musí se prostě šlapat – a tak funguje úplně skvěle.
Buckskin Gulch a trocha té turistiky
Kolem oběda přicházíme na prašnou cestu a trailhead, kde začíná ta úzká část Buckskin. Víme, že na to jsou potřeba permity a podle map a průvodce by pro denní návštěvu mělo jít zaregistrovat se a zaplatit přímo na trailheadu. Je to tak na spoustě míst s regulovaným vstupem. Je to jako v amerických kempech – obálky s předtištěným polem a kontrolním útržkem. Vyplníte iniciále, vložíte hotovost do obálky , utrhnete útržek a hodíte obálku do bytelného kovového sloupku.
Bohužel doba pokročila a na místě je návod, jak zaregistrovat a zaplatit permit on-line. A bohužel jenom předem. Protože tady internet pochopitelně není. Shit. Neřešitelná situace. My jít dál musíme. Připravuju si hotovost a budeme doufat, že pokud potkáme rangera, bude s ním domluva a zaplatíme permit u něj. Bez auta nejsme schopni tuhle situaci řešit jinak. Musíme ještě napsat tvůrci map, aby odstranil poznámku, že permit lze koupit na místě. Ať ušetříme nervy ostatním.
Po nějaké době je to zase velká paráda. Různobarevné skály, dómy a věžičky a pak začíná úzký slot canyon. Užíváme si to, fotíme, děláme kraviny. Škoda že Hayduke Trail odbočuje dřív, než přijde to nejlepší, ale i sekce do Wire pass je úzká sotva na batoh a je to pecka. Máme z toho dneska radost.
Radost nám nekazí ani to, že asi jen o kilometr míjíme top turistické místo Utahu – The Wave (je to i titulní foto u nejznámějšího videa o Hayduke trailu „Figure It Out on the Hayduke Trail“). Aby se místo nezničilo, může tam každý den jen pár lidí. Permit se losuje na každý den z pár stovek zájemců. Je to on-line a zaregistrovat se musíte dva dny předem a to jsme v Kanabu nestihli.
Asi bychom se tam mohli večer protáhnout, rangeři tady nefungují jako hlídací psi, ale za velké problémy to nestojí. Shodujeme se na tom, že dodržovat pravidla je dobře, a že už jsme cestou viděli a zažili tisíckrát víc parády a nemusíme tudíž bazírovat na tomhle jednom místě.
Arizona, here we come!
Následuje pár kilometrů po prašné cestě do kempu na hranici Utahu a Arizony. Tam přichází pro nás obrovská změna – dál vede trail! Jakože upravená pěšina a pravidelné vodní zdroje (wilderness tanks), to je luxus. Hayduke trail tady vede po trase populárního Arizona trailu (AZT).
Je to hned znát. Proti nám chodí vysmátí hikeři, pro které na hranici Utahu jejich pouť končí. Dokázali to! To je taky příjemná změna, potkávat lidi. Mimo národní parky a dvě nejvyhlášenější místa v Utahu jsme za měsíc potkali na Hayduku jednoho člověka. Už v kempu jsme poznali pár starších chlapíků, kteří zrovna dokončili – jeden měl mimochodem historicky první model batohu Gossamer Gear, který tehdá zakladatel Glen Van Peski prodával ještě pod značkou GVP Gear! Pěkný kousek historie.
Ve stoupání z kempu si užíváme trail, fotíme ve večerním slunci krásně barevnou oblast Coyote Butes a medíme si, že lepší už to snad ani být nemůže. A pak potkáváme vílu! Je to fakt jako zjevení – okatá bohyně v krátké sukýnce s batohem na zádech se představuje jako Hannah z Kanady. Právě dokončuje AZT. Celých 1300 kilometrů jde v sandálech a fakt UL – takhle malej batůžek jsem nikdy neměl. Obdiv. Je to tak pětadvacítka. Batoh i Hannah 😀
Máme zážitek, co vám budu povídat. Než odkluše, tak z ní tahám aspoň info ohledně vody. Paráda, voda až do Grand Canyonu bude, nemusíme ji tahat. Dnešek už lepší být nemůže! 29 km.
21.4. Je znát, že jsme nastoupali nějaké metry – jsme na Kaibab Plateau ve výšce kolem 2300 m. Vsude krásně zeleno, boží trail, radost. Je to pořád „poušť“ – na zemi jsou kaktusy, ale už jsou všude borovice a jalovce. A je chladněji.
Dotankování v Jakob Lake
Docela to mastíme a na trailu to utíká. Chceme být odpoledne v Jakob Lake. Je to v podstatě jen benzinka, obchod a restaurace na křižovatce cest do Grand Canyonu, ale potřebujeme dobrat vodu, dokoupit pár dobrot na dalších 6 dní a hlavně nemůžeme vynechat možnost se pořádně najíst 🙂 Je to zábava, všichni si objednáváme největší burger v nabídce a za chvíli další. Obsluha se docela diví, ale hlad je hlad. Kupujeme si ještě pivko, že ho v klidu vypijeme v zavřeném kempu, rovnou tam dobereme vodu a pak se uklidíme jen někam míli do lesa přespat.
Bohužel voda v kempu je vypnutá, tak se musíme vrátit. Nepochopitelně ani v restauraci není kde dobrat. Mají fakt hnusné záchody, kde stojí v umyvadle špinavá voda… Snad poprvé na trailu kupuju galon vody. Konečně pořešeno a můžeme si v klidu dát pivko. Stylově Deschutes z Oregonu, stejně jako naše tarpy, které s Damajkyčem neseme (SMD Deschutes tarp). Mám radost, že se nám podařilo koupit i dvě piva tajně – Kuba za tři dny slaví narozeniny, tak ho ve vedru na dně Grand Canyonu překvapíme v řece (Coloradu) vychlazeným pivem. Bude to peklo, táhnout tři dny ty velký plechovky, ale za překvápko k narozeninám to stojí!
Po vypití pivek se zvládáme odvalit jen asi půl kilometru do lesa do dolíčku, kde moc nefouká, stavíme stany a jdeme spát. Zítra se má výrazně ochladit, tak se těšíme. Hned se půjde líp. Dnes 40 km.
Vánice
22.4. Akorát tak v 5 h když zvoní budík, tak začíná chumelit. Ještě chvíli ležíme. Má to být jen přeháňka a pak už OK. Vyrážíme o hodinu později. Všechno je posypané jemnou bílou krupicí. Vůbec se neotepluje a po obědě začínají regulérní vánice. Už jsme nad 2500 m, jdeme převážně spáleným lesem. Je to docela zábavně ponuré. Na tohle počasí jsme připravení a tak je nám komfortně, ale ten spálený les, silný vítr a sníh vytvářejí melancholickou náladu.
A tohle mám na dlouhých trailech fakt rád. Včera bylo zeleno, příjemný trail, teplo a vyloženě radost. Dnes pochmurno. Není to jako na Facebooku, kde se při rolování mění pocity během pár sekund podle příspěvku… Tady máte prostor pro nějakou náladu celý den a můžete se v ní náležitě vykoupat a užít si ji. Kluci včera poprvé vytáhli sluchátka, aby jim to líp utíkalo. Já s sebou ani žádnou hudbu nemám. Baví mě, jen tak jít a nemyslet vůbec na nic. Prostě jen být a užívat si aktuální rozpoložení. Někdy je to trochu nuda, ale v civilním životě se nenudím nikdy – i kdyby měl den 40 hodin, tak mám i bez televize a internetu pořád co dělat – a tak je luxus se maličko ponudit 😀
Proti nám chodí AZT hikers. Zajímavý, že převážně samotné holky. U vody potkáváme holčinu „Psyched“. Ve vánici má na sobě jen běžecké kraťasy, triko, tenkou péřovku a igelitovou pláštěnku. Ztratila rukavice, tak jde s rukama strčenýma za záda pod batoh.
Vypadá, že ví co dělá, buší padesát kilometrů denně, ale husina na jejích nohách je vidět na 20 metrů a dobře jí teď zaručeně není. Zatím má náladu stále dobrou, ale v noci má pořádně mrznout… Jsme zvědaví, jak to zvládne.
Chumelení sílí a tak to dnes balíme brzo. Stavíme stany trochu za větrem mezi stromy už kolem páté. Ve vánici i vaříme a jíme. U toho člověk pěkně vymrzne. Těšíme se do peří, až se ohřejeme. Hrozná kosa a vítr, -6°C. Těžko uvěřit, že ještě včera dopoledne jsme se smažili ve třiceti stupních! Dnes 35 km.
Tahle díra je opravdu Grand!
23.4. Dopoledne šlapeme ve sněhu. Už je jasno, ale o to větší kosa. Docela změna oproti polopoušti ještě včera! Než odbočíme z Arizona Trailu, tak celkem potkáváme 24 AZT hikers. Vedou jednoznačně holky! Dnes je to takový „tranzitní den“, kdy nás nečeká nic velkého, prostě se jen máme přesunout o čtyřicet kilometrů dál. Dojezd na severní okraj Grand Canyonu (North Rim) je po relativně velké prašné cestě. Odměna toho dne přichází až na posledním kilometru – ten pohled do 1500 metrů hlubokého kaňonu se prostě neomrzí!
Rozbíjíme tábor úplně na posledním rovném plácku před sestupem do „díry“. Je to jako dokonalá zahrádka. Už při pohledu na tak pěkné místo se člověku dobře spí! Fouká silný vítr, tak stavíme tarpy. Než navaříme, tak mrzne. Dnes pohodových 34 km.
Narozeninové dobrodružství
24.4. Ráno je ve stanu -6°C. Ve větru balíme. Je jasno, těšíme se do díry. Sestup po Nankoweap trailu zahajujeme prudkým sněhovým polem, to nás trochu děsí, ale dá se obejít. Stejně proběhne nějaký ten pád. Pak už následuje dlouhý traverz neuvěřitelnou stěnou po uzoučkých policích. Docela vzdušná záležitost.
Fotka rozhodně nevystihuje to, jak to v reálu je. Nic pro slabší povahy, ale rozhodně paráda. Po dvou tranzitních dnech je tohle pecka. Potkáváme dokonce i pár lidí. Neuvěřitelný jsou otec s asi dvacetiletou dcerou – proslaňovali ke Coloradu vedlejším technickým kaňonem, nasedli na packrafty, sklouzli pár mil dolů po řece a teď stoupají zpět k autu. Na takové trojdence by nebylo nic zas tak extrémního, kdyby ty kilometry po Coloradu jeli na normálním pacraftu. Jenže oni jeli na Klymit Dinghy. To je jako byste vzali malý dětský nafukovací bazének a pustili se na řeku se čtyřkovýma peřejema! Ta věc je z tenoučkého materiálu, neovladatelná a váží ani né půl kila! Dobrý střelci i přesto, že jeli jen klidný úsek řeky. Dobrodružství jak má být!
Vůbec se neposouváme, pořád fotíme. Nejde to zastavit 🙂 Na skalním ostrohu dáváme snídani králů. Pak následují ještě lepší traverzy pod převislou skalní stěnou.
Po poledni konečně seběh 500 výškových metrů k Nankoweap creek. Dávame u vody pozdní oběd. Při koupání nacházíme dvě piva v potoce. Bezva narozeniny Kubo! Neseme Kubovi v batohu ty dvě velká piva na večer a tohle je prima vychlazený bonus.
Dál bereme cross country variantu. Během přípravy jsem z různých trip reportů a blogů nastudoval a do map zakreslil zajímavé varianty jako zpestření, když se zrovna oficiální Hayduke Trail trochu „fláká“. Přišlo mi boží jít chvíli úplně volnou krajinou na dně Grand Canyonu. Na místa kde za celé věky stálo třeba jen deset lidí! Nahoru to jde dobře. Jdeme převážně písčitým korytem v malém zarostlém kaňonu, občas musíme vylézt nějaký suchý vodopád.
Při obcházení jednoho skalního stupně Damajkyč padá a rozřízne si o ostré kamení dlaň. Odstříhávám docela kus zbytečné kůže ať se pod ni nechytá špína, dezinfikujeme Jodisolem, přelepujeme náplastí a za 5 minut už jdeme dál. Rychlá akce.
Musíme se přehoupnout přes sedlo vyplněné velkou písečnou dunou. Je to docela pracné. Ze sedla je výhled jako hrom. Tohle se asi neokouká!
Dál je šíleně ostré kamení a kaktusy. Postup je pomalý a vypadá to nekonečně. Modlím se, aby nikdo z nás neupadl. Člověk je zvyklý z lezení na ostrý vápenec, ale tohle je úplně jiná liga. Tím že je tady úplné sucho, tak nejsou ostré žiletky „sežrané“ kyselými dešti a všechno je hrozivě ostré. Jeden špatný krok a rozříznete botu jako nic…
Konečně jsme z nejhoršího venku a sestupujeme ke Kwagunt creeku. To je zase krásný kaňon a hlavně voda. Má být jen chvíli, než zmizí. Daří se nám uhlídat a nabrat. Jsem trochu nervózní, jestli bude kaňon průchozí celou cestu až dolů k řece. Už nás párkrát zastavil nepřekonatelný vodopád a muselo se složitě obcházet nebo oblézat. Podle jednoho blogu by to mělo jít.
Fantazíruju klukům o tom, že u řeky narazíme na dívčí rafťáckou výpravu, pozvou nás na večeři, opijou a ráno svezou přes řeku na druhý břeh, kde naše cesta pokračuje. Kluci se smějou a cesta příjemně utíká. On by to mohl být docela problém, kdyby zrovna pár dní žádný raft trip nejel – museli bychom čekat, než nás někdo převeze na druhou stranu… Přeplavat takhle velkou a silnou ledovou řeku s batohem je nereálné. Konečně jsme u řeky – Colorado je krásně čisté! To je absolutní protiklad toho, jak vypadalo v Canyonlands. Později se dozvídáme, že je to proto, že teď jsme pod obrovskou přehradou Lake Powell, kde se všechen svinčík usadil a hromady peřejí vodu dočistily.
Už je pomalu čas zakempovat. Ale velím, že musíme jít aspoň ještě míli dál a zkusit, jak rychlý, nebo spíš pomalý bude postup po zarostlém a kamenitém břehu. Abychom načasovali zítřejší vstávání a byli na místě pro převoz přes řeku ráno včas, než přijede případná výprava. Je to k místu ještě 4 míle. Po půl hodině, těsně před setměním, narážíme na písečné pláži na raft partu. Nějakých 8 menších raftů, na pláži hromada lidí v křesílkách a doslova „v kuchyni“ vysmátý chlapík.
Ptá se, kam jako jdeme. Sděluju mu náš plán jít ještě míli a utábořit se. Pokyvuje hlavou, usmívá se jako měsíček a pak spouští: „A co kdybyste si odložili batohy, dali si s námi večeři a pak pivko u ohně a přespali tady? Ráno vám uklohním pořádnou snídani, dáme vám vesty, svezeme vás těch pár mil kaňonem a vyložíme vás na druhém břehu u Little Colorado river, tak jak potřebujete." Vyměňujeme si s klukama překvapené pohledy a jednoznačně přikyvujeme! Chlapík se culí čím dál víc, je vidět, že tohle nedělá poprvé a moc dobře ví, že jdeme Hayduke Trail.
Představuje se jako Zach, má celou výpravu na povel a je to neuvěřitelnej řízek. Ano, uvědomujeme si, že vynecháme cca 4 míle trailu, ale tohle je zkušenost, která se nedá odmítnout – svézt se na raftu skrz Grand Canyon!!! Lidí čekají na svoje štěstí klidně přes deset let, než v loterii získají permit pro plavbu! Někdo se nedočká celý život… Bereme.
Zach servíruje Tacos s jelením masem a hromadou salátu Coleslaw. Všichni už jsou po večeři, tak můžeme „vyčistit“ všechny hrnce. Zach nás staví do latě, velí shodit batohy, popadnout plechové talíře a nastoupit ke kuchyni. Stop! Ještě umýt ruce a ukázat, že máme na tenhle výlet „fucking permit“! Zubí se a je vidět, co si o permitech myslí 🙂
Účastníci výpravy se s námi dávají do řeči a jsou z našeho dobrodružství úplně hotoví. Servíruje se Margarita a Brandyn se s námi dělí o svoje piva. Pecka. Lepší oslavu narozenin si Kuba mohl těžko představit! Zach při té příležitosti přikládá do ohně pár krabic z voskovaného papíru a dělá Kubovi k narozkám „ohňostroj“! Nakonec jsem se svým fantazírováním nebyl zas tak daleko pravdy! Zase se potvrzuje, že člověk musí dávat bacha na to, co si přeje, protože se to může splnit!
Někteří chlapíci se fakt zajímají. Pobaví nás, že jeden z nich se jmenuje Greg Doubek (šedivý plnovous)! Ví, že je to české jméno a že má české kořeny. Jeho parťák na raftu Justin byl dřív profi kayaker a ukazuje nám fotky šílených prvosjezdů. Je fajn, že to není komerční expedice, ale banda kamarádů a známých. Zach mi vysvětlil, že každý z nich zkouší loterii o permit každý rok pro skupinu cca 16 lidí a když někdo uspěje, tak vezme všechny ostatní. To dává smysl. Je docela dobrá náhoda, že většina lidí v partě je z města Salida v Coloradu, což byla jedna z nejpříjemnějších zásobovacích zastávek na CDT!
Je to skvělý večer a pro Kubu nečekaná oslava narozenin. Spíme přímo na pláži u raftů a při šumění Colorada se usíná prímově. Navíc se těšíme na zítřejší jízdu na raftech! Dnes docela těžkých 24 km.
25.4. Vstáváme až v 6 h. Není kam spěchat – musíme počkat až se sbalí celá výprava a to bude pár hodin trvat. Zach je vzhůru od pěti a peče k snídani dva velké quiche v Dutch oven. To je luxus. Abychom nebyli jen vyžírkové, tak za celou výpravu myjeme nádobí a pomáháme balit.
Dnes má narozeniny pro změnu Zach, a tak mu dávám pivo, které jsem původně nesl pro Kubu. Včera Kubovi a nám všem udělal skvělou oslavu, tak mi přišlo fajn mu dát pivo, které nás stálo fakt hodně úsilí sem donést.
Nějak po deváté vyrážíme. Jedu se Zachem a Brandynem. Jedeme sice jen dvoje menší peřeje, ale i tak jsem docela mokrej a užívám si to. Vysazují nás u Little Colorado River, přesně tam kde potřebujeme. Už z dálky je vidět, že máme velké štěstí a Little Colorado je tyrkysově modré! Je tím proslulé, ale nebývá to tak často… Spíš je ošklivě hnědé…
Little Colorado river
Soutok zeleného Colorada a modrého menšího přítoku je docela atrakce a zastavují tady všechny raftové výpravy. Se všema se loučíme, byla to bezva parta. Děkujeme.
Teď nás čeká zase jiná zábava – tohle krásně modré Little Colorado musíme přebrodit! Voda má být max do pasu. To by šlo, ale nikde není vidět dno a ty desítky diváků to taky nedělají jednodušší…
Nakonec je to akorát po pytlík 😂 a dá se to. Proud má sílu, musíme jít čelem proti proudu, opření do hůlek a hůlky v proudu úplně vibrují. Naštěstí nejde o život. Maximálně tak o důstojnost. Prostě bychom se komplet vykoupali a o kus dál vylezli na břeh. Všechno důležité je v batozích v nepromok pytlích a velkém dry-bag lineru. Všichni jsme v pořádku na správném břehu, tohle ráno vyšlo skvěle.
Dál pokračuje zlehka prošlápnutý Beamer trail po útesech zhruba sto metrů nad řekou. Je to boží. Docela nás ale zpomalují menší kaňony, do kterých zabíhá. Připadá nám, že se moc neposouváme. Po poledni jsme zpět u řeky. Chceme se vykoupat a dát si oběd, ale je fakt vedro a nikde stín. Dáváme přednost stínu dál od vody pod převisem. Nahecovaní vyrážíme dál, abychom nahnali nějaké míle.
Dnes trochu nestíháme. Po chvíli se vyšlapaná cestička odděluje od GPS trasy. Překvapivě se to stává dost často. Já spíš důvěřuju cestičkám, protože tu byly dávno před GPS… Ale posledně to byla špatná volba, tak následujeme GPS. Sakra. Vede to do šíleného akátového houští. Damajkyč smolně našlapává suchou větev a 2 cm dlouhý trn mu projíždí podrážkou až do chodidla. Vracet se nám nechce. Hrneme dál. Posledních pár desítek metrů než se u další pláže napojíme na správnou pěšinu musíme absolvovat pár vyloženě lezeckých úseků… Zvládáme, i když pár trochu vypjatých situací bylo.
Na pláži dávám koupačku i s oblečením – je příjemné vypláchnout z trika i trenek sůl a hlavně to pak při chůzi pěkně chladí. Už by byl čas zakempovat, ale máme permit až pro oblast o 7 mil dál. Letíme teda konečně po hezkém trialu až do tmy přes hřeben k Escalante creeku. Výhledy během západu slunce jsou super. Tohle je Grand Canyon at it’s finest!
Sešup dolů jde i při čelovkách rychle. Už po druhé se mi zasekl zip na kapse bederáku a musím kapsu rozříznout, abych se na čelovku dostal (rozřezávám opatrně ve švu, aby se to dalo opět sešít). Po tmě, až kolem 21 h jsme na campsite u řeky. Koupačka a chystáme si spaní za silného rámusu peřejí. Jenom si rozložíme věci, začne nám v nich pobíhat myš. Myši jsou průšvih. Všechno rozkoušou, když hledají jídlo a přenáší ty nejhorší nemoci… Damajkyč ji láká na slunečnicová semínka a zkušeně ji posílá do nebe… Vychutnáváme si druhé ze dvou piv, co jsme nesli pro Kubu a jdeme spát. Fakt únava a jenom 27 km.
Divná noc
26.4. Ve tři v noci mě budí bolest. Vykřiknu, rozsvítím – kapička krve na prostředníku levé ruky. Něco mě kouslo! Sakra. Rychle vymačkávám co nejvíc krve, hledám Jodisol a dobře desinfikuju. Pak přehrabuju celé spaní a hledám, co to bylo. Nejspíš myš, ale úplně v klidu nejsem. Nijak zvlášť to nebolí, ale jestli se mi začne dělat blbě, volám Garminem pomoc. Taky to mohl být škorpión. Damajkyč hlásí, že ho něco píchlo před chvílí do palce u nohy. Divná noc.
Mám pod tarpem nebo pod širákem naspáno tak 500 nocí a bez problémů. Vůbec nevím, co mělo to kousnutí znamenat! Pak už se mi spí blbě. Ráno se nikomu nechce vstávat. Jsme úplně tuhý. Ale potřebujeme udělat dost mil, tak vstáváme. Zase máme pomalý start – ne že bychom se nemohli „vyhoupat“ z kempu, ale pěšina je kamenitá, ztrácí se a nebo se nám nechce věřit, že se máme s batohama pouštět do takového lezení!
Pak už najíždíme na Tonto trail a začíná to jít. Zbytek dne jdeme po vrstevnici a zacházíme tím pádem do všech bočních kaňonů. Na mapě to vypadá jako by si z nás někdo dělal legraci. Když je vidět dolů směrem do Granite Gorge, je to fascinují pohled do moře rozbité žuly – pět set výškových metrů tlustá vrstva a do ní zařízlé hluboké kaňony. Koukáte se téměř kolmo dolů pod sebe a v té změti kamení se nedá zorientovat – úplně se z toho točí hlava. Je to úplný protiklad pohodičky tady na Tonto plateau, kde šlapeme.
Jsme docela nervózní stran vody – podle mapy dnes není žádný jistý zdroj. U každého potůčku je poznámka “skoro vždy má vodu." To „skoro“ nás dost znervózňuje, když na tom muže záviset život… Volíme strategii, že u prvního čůrku nabíráme dost vody na přežití 24 hodin (4 litry) a když narazíme přes den na další vodu, tak zase doplníme do čtyř litrů a pořádně se dopijeme. Když voda nebude, tak do zítra k jisté vodě přežijeme. Je to komfortnější, než tahat v tomhle kamení v batohu 7 litrů. Ta hmotnost je v batohu děsně znát.
Po obědě dáváme „u vody“ šlofíka. Máme všichni dost. Slovo potok dostává tady v poušti nový rozměr. Krom toho, že to může být 9 měsíců v roce vyprahlé koryto, to jsou různé louže vody nebo průsaky ze skály, ze kterých to může dát dost práce vodu získat (třeba na vlhkou skálu plácáte ručník, aby nasákl a pak ho vyždímete do ešusu a vodu přefiltrujete). My zatím vždycky našli aspoň použitelnou louži.
Odpoledne potkáváme partu čtyř „dědoušků“ v Altrách a s UL batohama. Dáváme řeč, je s nima prča. Prej se máme, že jsme ještě mladý kluci. Malinko oponuju. Hlavní šprýmař vytasí, že jejich nejmladší „baby boy“ má 68 roků! A nejstarší 103… Přejíždíme je pohledem. „OK tak nemá 103, ale vypadá tak“ a ukazuje na kámoše před sebou. Bezva mít takovýho kamaráda! Vypadají, že vědí, co dělají, když jsou na dně kaňonu, kam většině lidí s batohem trvá dva dny se dostat 😀
Jsou to borci v tomhle věku a užívají si to. To setkání nás popohnalo, ale stejně to nakonec balíme za tmy o něco dřív, než jsme chtěli. Akorát tak jsme překročili hranici oblasti, na kterou máme permit. Dnes už to nějak netáhne. 37 km. Zítra chceme co nejrychleji do turistického centra na South Rim se dozásobit, umýt a vyprat.
Turistické peklo na South Rim
27.4. Vstáváme o půl hodinky dřív a v 5 h už šlapeme. I když bylo v noci vyloženě vedro, tak jsme výrazně líp odpočinutí než včera a za pár hodin už se napojujeme na turistický South Kaibab trail, který nás o 10 km dál a o 1100 m výš vyplivne na South Rim, kde se doufejme dozásobíme. Těšíme se na jídlo a na sprchu, ale jinak nás to turistické peklo děsí. Budou tisíce lidí! Na to nejsme zvyklí.
Celou dobu na nás smaží, ale není to tak zlý, jak by mohlo. Běžně tu bývá 40°C. Na půl cesty potkáváme tři kluky s kolama přidělanýma na batoh. Jsou z Aljašky, jedou Arizona trail a v národním parku jsou kola na trailech zakázaný, tak je musí z jižního okraje na severní nějakých 40 kilometrů přenést na zádech.
I když je to extrémní pruda, tak mají dobrou náladu – prostě to k jejich cestě patří a stojí to za to. Stoupání nám parádně utíká a v poledne už jsme nahoře. To jsem nečekal. Volám domů jak se vyvíjí neštovice a i když s nima teď lehla Terka, tak je doma překvapivě dobrá nálada (tím myslím o stupeň lepší než absolutní zhroucení, ale v dané situaci se to dá považovat za dobré 😀). To se mi ulevilo. Hned se mi jde klidněji.
Dokázali jsme to a jsme v Grand Canyon Village! Převlíkáme mezi stromy úplně propocená, smradlavá trika a hurá na jídlo. Volíme rychlý bufáč v rámci obchodu s jídlem. Reuben sandwich a litry Coly dělají svou práci 😀 S plným břichem se líp nakupuje. Ceny jsou teda skoro dvojnásobné, takže mých 6,5 dne jídla a oběd mě stojí 4 tisíce korun, ale pro jednou v životě se to dá snést. K přebalování všeho do batohu si objednávám ještě jeden obědový sendvič. Nádhera.
Přebalujeme hned u obchodu jako správní bezdomovci. Průšvih je, že nemají palivo pro liháč. Jsme úplně v pytli. Kuba vyráží do Visitor centra zjistit naše možnosti (shuttle do města na benzinku atd.) a my s Damajkyčem do kempu prověřit, jestli nás ještě vmáčknout bez rezervace. Zase to začíná být hektický, místo odpočinku… A to jsem ještě nezačal psát blog!
Naštěstí hned jak se zařadím do fronty u camp Office, tak vybíhá rangerka, ptá se jakej jdeme trail a směruje nás na plácky 24 a 25 hned naproti, ať se zabydlíme a přijdeme zaplatit až nebude fronta. 6 dolarů za noc, to by šlo, haha. Kompenzace za ten nákup.
Hrozně se mi ve státech líbí, že člověk přijde do parku s batohem a rangeři se ptají, co jdeme a snaží se pomoct. Radí, kde se ubytovat, jak sehnat permit atd. místo toho, aby se hned ptali jestli máme permit a zaplacenej vstup do parku. To samé v restauracích. Místo toho aby smraďochy, co vypadají jako bezdomovci, vyhodili ven, tak nosí vodu, co se do nás vejde, pomáhají s ubytováním a fandí nám.
Stavíme stany, třídíme oblečení na praní a čekáme na Kubu. Pak společně vyrážíme do prádelny a sprch. Je tu frmol a není to moc hiker friendly… Všechno postavené na odbavení stovek turistů denně… A nikde nemůžu najít zásuvky. Prostě chtějí, aby si člověk zaplatil místo s elektrickou přípojkou nebo chatkou. Nechávají mě nabíjet u ranger station.
Po sprše se oblíkáme do nepromoků, protože všechno ostatní se pere a čekáme až bude dopráno. Píšeme blog a pracujeme. Potřebujeme ještě stihnout pořádnou večeři a pak brzy na kutě. Zítra nás čeká brutální den z jižního rimu Grand Canyonu na severní ,tzv. „Rim to Rim“ s plnou náloží jídla na šest a půl dne. To je pro mě normálně 8 kg jídla, ale tady se musím trochu omezit – je to nějakých 34 kilometrů, 1500 m dolů a na druhé straně 1900 m nahoru. Nesu teda jen asi 6,5 kila a půjdu celý týden trochu na hlad… Kluci to plánují podobně. Kuba celkově moc nejí, tak si z toho nervy nedělá, že ponese míň jídla a Damajkyč když může, tak žere ještě mnohem víc než já, tak je na sebe tentokrát tvrdej a bere jídla fakt málo.
Nakonec jdeme spát až někdy před půlnocí. Na vstávání v 5 h se rozhodně netěším… Čeká nás poslední dlouhá a vydatná etapa. Jsme časově přesně na plánu, tak nás snad nic nezdrží a budeme to do cíle v Zionu směřovat včas na odlet. Potřebujeme být co nejdřív zpátky v práci a na tatínkovských značkách, takže nemám v plánu ani den rezervu 🙂
Ozveme se zase během rychlé zastávky v Colorado City jen dva dny před cílem. Díky všem za podporu!
Pozdní ulehnutí a málo spánku se ráno projevují. Rozhodně už jsme měli lepší start do dne.
28.4. Ráno mám 5 minut zpoždění – nedaří se mi kulturně zpacifikovat všechno to jídlo 🙂 Když konečně vyrazíme, musíme nejdřív projít celou turistickou vesnicí Grand Canyonu, ale to je dnes v pohodě, protože takhle brzy ráno nikde není ani noha. Jsme docela nevyspalí a vypadá to, jako bychom to šli za trest 🙂
Když se napojujeme na hraně kaňonu na trail, tak akorát vychází slunce. Je kolem nuly a těžko si představit, že za 4 hodiny už se budeme smažit ve třicetistupňovém vedru. Podél turistického chodníku je parádní výstavka všech druhů hornin, jak jsou v kaňonu navrstvené. To se jim povedlo. Fotím to a musím to později nastudovat. Je to trochu ostuda, že člověk prochází takhle unikátním geologickým rájem a nic moc o tom neví…
Zvládl jsem zatím vypozorovat, že to je od vrchu seřazené jako několik typů a barev pískovce, potom vápencové vrstvy, několik typů břidlic a úplně dole žula v tolika provedeních, že jsem vůbec nevěděl, že existují! Krása.
Rim to Rim
V 6:30 jsme konečně na správném trailheadu a začínáme klesat po Bright Angel trailu. Jde to překvapivě rychle. Nejdřív krásná oáza Indian garden plná stromů a s tekoucím potokem, a pak už řeka Colorado. Přecházíme po pěkně dlouhém visutém mostě. Docela se sem i hodí.
V 11 h jsme na Phantom ranči. Odtud už budeme jenom stoupat až na severní okraj. Je docela úlet, že ranch tady postavila Santa Fe Railroad Co. už v roce 1922 a byl tu zavedený i telefon! Vůbec to nechápu, jak v takovém terénu dokázali bez techniky během pár let postavit doslova chodník z jedné strany na druhou, postavit ranch a ještě tam přivést fungující telefon… Chápu to o to míň, že rodičům se u nás na vesnici podařilo vyběhat telefon domů až v roce 1998! Z tohohle pohledu mě trochu mrzí, že jsem se nenarodil o sto let dřív – byla to skvělá doba pro dobrodruhy, průzkumníky a průkopníky všeho druhu. Kdo by byl řekl, že zrovna pár budov tvořících Phantom ranch hrálo roli v tom, že byl Grand Canyon zařazen před sto lety do souboru čerstvě vzniklých národních parků (good job president Roosevelt!).
Dáváme jen krátkou zastávku, dobíráme vodu a Kuba si kupuje kšiltovku, protože včera zapomněl svůj skvělý klobouk u prádelny. Pak se rychle vydáváme dál na sever, dokud není pekelné teplo. Tudy jsem ještě nikdy nešel. Zase paráda a zvlášť závěr v Roaring Spring Canyonu člověka uchvátí – když koukáme před sebe, tak absolutně nechápeme kudy má trail projít.
Projde a s pár zastávkama jsme před 19 h nahoře na severním rimu. Měl jsem z toho velký strach a nakonec to bylo na pohodu. Trochu boj je hledání Winter campu a vody, ale i to zvládáme. Hledám zásuvku a obíhám svítící záchody v kempu. Svítí se, ale je zamčeno a zvenku žádná zásuvka není. Nestihl jsem všechno nabít na jižním rimu a potřeboval bych to trochu dobouchat. Nakonec mám štěstí. Na jednom domečku něco opravují, mají rozsvíceno a nechaný dokořán otevřený servisní vchod a za ním zásuvku. Nechávám tam powerbanku i telefon a doufám, že to nikdo nepřijde ještě takhle po tmě zamknout… Hlídám to z kempu a před spaním to stejně radši běžím sebrat. Nakonec jdeme i docela včas spát. Dnes teda nějakých 41 km.
Tranzitní den
29.4. Ráno je v kempu kolem nuly a není to špatný. Řešíme kolik vody nabrat. Voda je až do zítřejšího poledne nejistá. To je strašně dlouho. Přeci nepotáhnu 6 litrů! Je to vždycky dilema – lehký batoh a riziko žízně a špatného odpočinku, nebo vody dost a těžký batoh a večer být ztahaný… Volím kompromis, naberu 4 litry, který životně důležitě potřebuju, a když odpoledne bude mít Kanabowitz spring vodu, tak se dopiju a doberu vodu do komfortního stavu. Ušetřený 2 kila na zádech jsou fakt znát. Zvlášť když nás dnes čeká maraton.
Vyrážíme a u ranger station ještě zastavujeme chlapíka u chatky, jestli nemá náplast. Damajkyč si včera o kolík fiknul prst a nějak se mu to zanítilo. Ani já už po své epizodě s palcem téměř nic nemám. Tři kousky dostáváme, skvělé, děkujeme. Mít a nebo nemít tři náplasti je rozdíl šesti náplastí 😁
Za chvíli se napojujeme na lesní cestu a po té vlastně půjdeme celý den. Na louce je děsná zima a teploměr ukazuje -5°C. Ještě že na kraji kaňonu bylo tepleji. Cesta odsejpá, ale Kuba sotva klopýtá – od dvou až do rána dělal blog a tudíž skoro nespal. Obdivuji jeho nasazení a určitě vím, že bych to takhle ani nechtěl – jsem tu na trailu, abych byl venku, odpočinul si a vyčistil hlavu. Ano, blog je pracný a chci ho psát, ale je to až priorita dva. Každopádně Kuba si dává sluchátka, pouští Baumaxu a uhání/tančí dál. Je to borec.
Před obědem těsně míjíme kraj kaňonu, tak se jdeme podívat. Je to naprosto parádní vyhlídka dolů do Crystal Canyonu. Dáváme krátkou pauzu a jedeme dál. Procházíme pěkným lesem, který občas vystřídá suchá horská louka. Občas jsou zbytky sněhu a přelézáme docela dost polomů. V poledne po 22 kilometrech má být šance na vodu, ale pramen Kanabowitz spring je suchý. Nic jiného dnes už nebude. Při hledání v houští nacházím water cash – tři kanystry s vodou. Ještě v nich pár litrů je, tak si s Damajkyčem dohromady litr a půl bereme. Stejný množství tam ještě necháváme. Každá trocha vody dobrá.
Dáváme oběd a všichni hodinu šlofíka. Je teda docela kosa – spíme oblečení ve všem co máme, ale je to fajn vzpruha. Pak už do večera jen tak kloužeme lesem, přelézáme polomy a před 19 h kempujeme. Cíl splněn, něco lehce přes 42 km. Je to hrozně fajn si navařit a zalézt do spacáku ještě před úplnou tmou. Chvilku píšu, ale klíží se mi oči…
Peklíčko
30.4. Je dobře, že člověk nikdy dopředu neví, co za obtíže ho ten den čeká, protože by chtěl ten den vynechat a přišel by o ty nejskvělejší zážitky v životě. My to taky nevěděli, a tak jsme o půl šesté vyrazili směr hrana Grand Canyonu a pak dolů na Tedy’s Cabin. Ranger tam udržuje knížku/registr se zajímavým úvodem z roku 2011, že Grand Canyon ročně navštíví 4,5 milionu lidí, ale jen asi 200 jich zavítá do tohoto zapadlého koutu na Nort Bass trailu. Kdyby věděl, že asi 20 lidí každý rok vyráží zarostlým kaňonem v opačném směru, jen s jednosměrnou “ jizdenkou“ – některé úseky jdou pouze sklouzat dolů po hladkém vápenci a zpátky to rozhodně nejde – byl by určitě nadšený.
U chatky snídáme a v nepromok bundách míříme do trní. Nebudu se rozepisovat, strašnej oser – polovina toho roští je nějakej akát s 2 cm dlouhýma trnama… Občas slézáme zajímavé skalní stupně. Pak vedou mužici nesmyslně do prudkého svahu a nahoru do suťoviště. Asi nějaká blbost, kaňonem se dá jít dál. Slézáme, seskakujeme a sklouzáváme skalní stupně.
Podáváme a spouštíme na špagátu batohy, až po hodině uvízneme v místě, kde to nejde dál. Tak proto ti mužici… Sakra. Návrat nám trvá další hodinu. Dereme se sutí a křovím nahoru, až se octneme na úzkém ostrohu. Podle mapy a GPS máme jít po něm směrem dolů do kaňonu. Žádná pěšina jen trnité, nesnesitelné křoví a na konci dvacetimetrový sráz. Pak další a další. V šíleném terénu trochu vlevo pomalu sestupujeme požadovaným směrem. Chvílema je to dost o držku. Nohy jsou dodrané do krve.
Konečně jsme zpátky v kaňonu. Od chatky jsme ušli asi 2,5 km a trvalo nám to 5 hodin! A to nás ty zajímavé věci teprve čekají a potřebujeme ukrojit kilometrů dvacet… Jsme hladoví a bez vody. Nečekali jsme, že to bude trvat tak dlouho. Potřebujeme dojít k vodě a dáme pauzu tam. Jsou to další tři hodiny přelézání, seskakování a hledání cesty kamením. Celé to má vyvrcholit pár klouzačkama do jezírek pod nimi. Kaňon se uzavírá a je to tu. Docela zklamání – voda je humus a klouzačky většinou na horním konci ucpané velkým kamenem. Poslední velká voda asi udělala svoji práci. Aspoň ta poslední nejdelší skluzka je trochu akční. Asi jsme měli přehnaná očekávání.
O půl čtvrté konečně doklopýtáme k čisté vodě. Koupeme se, dobíráme vodu a „obědváme“. Jsou skoro čtyři odpolko a jsme v půli naší dnešní cesty. Hecujeme se a osvěžení pálíme dál. Pořád kamením, ale už je to lepší. Damajkyč dvakrát naráží na pořádného chřestýše a nakonec i na Bighorn Sheep. Takovej muflon, co skáče po skalách jako kamzík. Docela vzácnost, je jich tu jen pár. Pěkně nám pózuje.
“ Každý krok stojí úsilí a vůbec se neposouváme... Těch 7 mil nám trvá 7 hodin.
Pak už se zprava připojuje Tapeats creek a začíná další level dobrodružství – musíme projít několik úzkých úseků kaňonu, kam se vejde jen divoký potok – takže vodou. Místy je to dost akční. Proud je do půl stehen a tahá mocně za nohy. Nakonec to není tak zlý a ledová voda krásně chladí rozedrané holeně.
Škoda, že už se stmívá, když přicházíme k Thunder river. Podél ní máme vystoupat asi 400 metrů k jejímu prameni. No, prameni – ze skalní stěny z pukliny z ničeho nic vytéká rovnou celá řeka! Masakr. Bohužel už je téměř tma a vidíme prdlajs. Měli bychom ještě nastoupat a zakempovat asi o kilák dál, ale narážíme ve stěně v serpentinách na malý plácek a rozbíjíme camp tady. Ráno bude boží výhled na „pramen“ i do kaňonu! Boží. Vaříme pořádnou večeři. Dnes to bylo intenzivní. Jsme zničení, ale nadšení. Cca 21 km
1.5. Ráno máme docela pohodičku, teda kromě Damajkyče. Ten běží pár set výškových metrů dolů k řece, kde si myslí že včera zapomněl brýle. My s Kubou balíme, fotíme kemp, balím batoh i Damajkyčovi a jdeme taky kus dolů obdivovat unikátní pramen Thunder spring, který jsme včera nestihli za světla. Je to pecka.
Petr se vrací, brýle nenašel, tak nahazujeme batohy a pelášíme směr Deer Creek. Další vyhlášená pecka. Už v 7 h ráno je vedro. U potoka ve stínu snídáme a hurá do zábavného kaňonu a skrz něj směr Colorado River. Byl jsem tu před 15 lety se Zdeňkem a s Markétou a pořád je to dobrý! Proti nám proudí zástup lidí z raftových výletů, které dole na pláži zastavují.
Sbíháme až dolů k řece a před desátou vyrážíme na obávaný úsek podél vody. Má to být „jen“ 7 mil. Nikde není trail, všude jen ostré vápencové kamení prorostlé kaktusy a různými druhy pichlavého křoví. Chvílema to vypadá, jakoby začínal trail, ale po dvaceti metrech úplně zmizí v ještě horším kamení, než bylo před tím.
Každý krok stojí úsilí a vůbec se neposouváme. Občas musíme vylézt suťoviskem pár desítek metrů nahoru na útesy, protože před námi skály spadají až do řeky. Úplně u řeky je chladněji, ale zase se buď musíme prodírat křovím, nebo přelézat kamení pokryté kluzkým blátíčkem. Do toho spalující vedro. Ještě že se dá občas zastavit na malé pláži a skočit do vody. Skáču tam oblečený – chvíli to potom příjemně chladí.
Našim cílem je kaňon Kanab creeku. Těch 7 mil nám trvá 7 hodin. Jednohlasně tohle vyhlašujeme nejpodělanějším úsekem Hayduku! Dořezané boty, odřené holeně, zohýbané hůlky, hromady nových děr na batohu. A večer na krku! Už tak neseme poměrně málo jídla a tohle nás vrhá půl den za plán.
Ještě že je Kanab creek canyon taková paráda. Je úzký a stěny jdou bez přerušení kolmo nahoru skoro 500 metrů! Na úrovni vody jsou občas vymleté převisy a vypadá to jako gigantické Subway (vyhlášený kaňon v Zionu). Ta paráda nám trochu vrací náladu. Postup je ale taky pomalý – jsou tu časté flash floods (bleskové povodně) a dno kaňonu je zavalené kameny všech velikostí. Jde se po nich ve finále docela dobře, jsou oblé. Nakonec to balíme těsně před setměním, protože se nabízí pěkné místo trochu výš nad vodou a takové zatím nebylo. Budeme klidněji spát, výš na vodou. Dnes totální únava a jen 24 km. Grand Canyon nám dává pěkně na frak! Zítra s tím musíme pohnout!
Kanab Creek Canyon
2.5. Vstáváme před pátou hodinou a hned od rána „rubeme“ kamení. Nejdřív jsou to obrovské balvany, které přelézáme, oblézáme a přitom se snažíme nenamočit. Potom je dno údolí vysypané oblými kameny všech rozměrů a barev, které masírují mokrá chodidla až vypadají jako sekaná (moje tomu těsně unikají protože Timpy 4 mají o dost víc tlumení než Lone Peaky kluků).
Naštěstí je kaňon vážně parádní a i když to rozhodně není zadarmo, tak je to pecka. Už v 10 h mizí potok, a tak z posledních zelených jezírek nabíráme vodu na dalších 65 km.
To znamená plnou kapacitu 6 litrů. Podle mapy snad ještě po 50 km bude nějaká nádrž, ale bůh ví. Musíme jet na jistotu. S takhle těžkým batohem dostávají chodidla zabrat ještě víc. Pozdě odpoledne už jsme mimo národní park a odbočujeme do Hack Canyonu. Kamení se mění v hrubý štěrk, to je hned příjemnější 🙂
Dali jsme si dnes za cíl ujít maraton a to se nám daří. Jdeme od včerejška trochu na hlad a těšíme se na večeři – kvůli velkému převýšení etapy a těžkému terénu jsme zvolili taktiku míň jídla, lehčí batoh a rychlejší pohyb 🙂 Chvíli po parádním, náladovém západu slunce to balíme. Leháme si do dolíčku v suché loučce opět pod širák. Ještě probíráme plány na zásobování v Colorado City pozítří, a pak už jdeme na kutě. Dnes teda 42 km.
Maraton v prachu
3.5. Víme, že nás čeká dlouhá cesta po prašných silnicích v otevřené krajině, tak vstáváme už ve 4:30, ať co nejvíc kilometrů posekáme, než bude vedro. Během 3 hodin jsme venku z Hack canyonu na otevřené planině.
Rezervoár, na který jsme si mysleli s doplněním vody, je úplně suchý. Nevadí. Zatím se trochu mračí a fučí vítr, tak je spíš zima a litr co nám každému zbývá, by nám mohl vystačit k Yellowstone spring za 17 km. Po placce to děsně pálíme a v jednu po obědě už máme za sebou 33 km a jsme u naprosto boží nádrže s tou nejlepší vodou, jakou jsme cestou potkali! Dobíráme si, vaříme a do čtyř spíme.
Stále fouká silný vítr a vůbec se neoteplilo, i když je jasno. Spím ve všem oblečení, co mám, aby mi nebyla zima. Rozhodně je to lepší, než spalující vedro posledních dní. Do večera jdeme dlouhými rovnými úseky prašné cesty a před sebou máme barevné kopce, do kterých je zaříznutý národní park Zion, naše cílová destinace.
Chytáme signál, tak prohlížíme služby v Colorado City a kujeme plány na zítřejší poslední návštěvu města. Cesta mi docela utíká. Na planině není kam se schovat, není tu ani křoví. Tak rozbíjíme kemp kousek od silnice a stavíme v silném větru stany.
V noci asi bude mrznout, tak ať jsme chránění před větrem a je tepleji. V povrchovém písku kolíky vůbec nedrží a hlouběji nejdou rukou zarazit. Nikde není k nalezení kámen větší než 5 cm na zatlučení, takže si dávám ještě výklus po silnici, jestli něco nenajdu. Celé dny jdeme kamením a teď vůbec nic. Nakonec nacházím aspoň kus dřeva. Je tak vysušené a saturované jemným prachem, že je jako zkamenělé a bez problému vydrží zatloukání kolíků. Zajímavé. Dnes hezkých 46 km.
4.5. Ráno si dáváme pár minut spánku navíc a bez snídaně míříme co nejrychleji k silnici na stopa do Colorado City. Auta jsou děsně rozjetá. Vůbec to nevypadá dobře. Po nějakých 20 minutách se pro nás vrací chlapík, který viděl video Figure It Out on the Hayduke Trail a od té doby tady hikery nabírá, když ví, co jsme zač. Přerovnává kvůli tomu půl auta a nakládá nás všechny tři. Za dvacet minut už si zabíráme jídelní koutek ve velkém obchoďáku Bee’s Market a cpeme se.
Vůbec se to nedá kontrolovat. Máme deficit. Kuba si k obědu kupuje rodinné balení sushi. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby se ho nerozhodl zajíst celým pečeným kuřetem a půl kilem bramborového salátu! Damajkyč to vidí stejně, jen toho salátu si dává o chloupek víc… Se svým Taco salátem si připadám jako žabař, tak si kupuju půllitrové kafe a dojídám obří čokoládový muffin 🙂
Jsme tu až do tří odpoledne. Vypadá to jako dlouhá doba, ale zkuste si vyrovnat na linku jídlo s ekvivalentem 5000 kcal a schválně jak dlouho vám bude trvat než to sníte? 😆 U toho ještě píšeme blog a dobíjíme elektroniku. Já přitom hledám a bukuju hotel v St. George a následně autobus do Vegas na letiště, ať máme to nejdůležitější v cíli zařízené a nemusíme stresovat. Časově jsme na tom dobře, tak snad všechno v pořádku zvládneme a z Vegas v poklidu odletíme. V podstatě nám zbývají už jen dva dny cesty, tak to nebudeme hrotit a užijeme si to.
Jídlo v nás mizí rychlostí blesku, ale přesto se v Colorado City zdržíme o trochu déle.
Nikomu se od „krmítka“ v obchoďáku v Colorado City moc nechce. Ještě ráno jsem si říkal, že v poledne bychom třeba už mohli zase pokračovat v cestě. No nic, jídlo je jídlo. U silnice na stopu stojíme až ve tři, zato nacpaní a spokojení.
Na slunci je docela teplíčko. Chvíli to zase vypadá beznadějně. Pak ale zastavuje Delbert – řekl bych fanda Star Wars, vzhledem k tričku a dvěma mečům na palubce a sedadle spolujezdce. Hroznej řízek. I když nejsem fandou Star Wars, tak uznávám, že tohle triko je na 4. května fakt dobrej počin!
Ve čtyři už šlapeme dál. Nejdříve je to prašná cesta neuvěřitelným vidlákovem, pak asfaltka stejným vidlákovem…Tady člověk pochopí, co znamená výraz „white trash“. Docela mě mrzí, že to v mapě není napsané, že tady Hayduke Trail stojí za prd a taky to, že všichni od návštěvy Colorado City odrazují – jako že nepříjemný lidi, nemožnost se najíst atd… Není to pravda. Vědět to, šli bychom variantu přímo pěšky přes Colorado City. Teď už je to jedno.
Zatínáme zuby, šlapeme na slunci hromadu kilometrů po asfaltu a v podvečer odbočujeme do hlubokého písku směrem k Pine Spring se utábořit. Voda tu není, ale pěkný plácek na spaní ano. Vytahujeme pivka a chipsy a děláme si veget, když je to poslední etapa. Dnes jsme i s šestihodinovou zastávkou ve městě zvládli 28km.
5.5. Den zahajujeme po „cestě“ v hlubokém písku. Musíme to vydržet skoro dvacet kilometrů, než sestoupíme do kaňonu South Fork Virgin river. Naštěstí tady řeka bezvadně teče a vody je dost. Koupeme se, pereme věci, vegetíme. Hned se půjde líp. Docela se těšíme na následujících 8 kilometrů – má se jít čím dál hlubším kaňonem a než se Hayduke z kaňonu odpojí, tak bude pěkná sekce narrows. Jde se napůl po břehu a napůl vodou. Je vedro a voda příjemně chladí.
V půli cesty nás zastavuje malý vodopád, max. dva metry, ale voda se v úzkém zářezu fakt vaří a vůbec nevíme jak dál. V mapě je poznámka, že se dá oblézt po levém břehu. Vylezeme kamením za velký odštěp a tam najednou není vidět jak dál. Dolů je to přímo do vodopádu, nahoru kolmá stěna. Sakra co to je? Písek z řeky je tady všude našlapaný, tak to musí být tudy. Pak si všímáme pod stěnou úzké mezery mezi velkými kameny. Nakukuju tam a je to jasné – musíme slézt jakousi jeskyní, která vznikla za velkým odštěpem. Je to úzká pasáž mezi napadanými balvany a protáhnout se dovnitř jde jedině bez batohů. Jdu první, kluci podávají batohy a pak se noří do díry taky.
Ve třech je to úplně perfektní. Obsadíme dobrá místa, kde se dá hnout a podáváme si postupně batohy až skoro dolů. Konečně zase trochu dobrodrůžo. Není to nebezpečné, jen se musí dávat dost bacha – mokré boty jsou obalené jemným říčním pískem a strašně to po něm klouže. Zvládli jsme to.
Dál se kaňon zavírá a stěny nabírají na výšce. Následuje krásný úsek vodou v úzkém kaňonu. Všichni se shodujeme, že to je dnes důstojné rozloučení s Haydukem a že si to parádně užíváme. Jen musíme hlídat, abychom neminuli „exit“ – jediné místo kudy se dá z kaňonu v zatáčce po kamenité rampě trochu kulturně vylézt. Nakonec to jde poznat snadno. Je to v místě, kde se připojuje boční kaňon „Fat man’s misery” (lákavý název co?). Má to být krásný slot canyon. Chci tam nakouknout a lámu kluky ať tomu 15 minut věnujeme. Bohužel je hned u vstupu hluboké jezírko a nechceme se takhle večer celí namočit. Tak to vynecháváme. Jdeme si ještě projít pěknou sekci za ohyb řeky a tam se variantou napojujeme na exitovou rampu.
Je to jednoduché lezení po hodně ostrém vápenci. V popisu trochu strašili, ale je to fakt na pohodu. Na ostrohu nad řekou je parádní kempík akorát tak pro nás tři. Naposledy si píšeme z Garminu o předpověď počasí a pak si steleme pod širákem. Určitě bychom dnes zvládli dojít až do Zionu k silnici, ale proč když si můžeme užít pohodový den a ještě jednou přespat na parádním místě. Navíc tady jsme těsně před hranicí národního parku a nemusí se řešit žádný permit, ani bojovat o místo v přeplněném oficiálním kempu.
Je to trošku melancholický večer, ale díky tomu, že to dnes není úplný konec a zítra ještě musíme dojít k silnici v Zionu a pak se nějak dostat dolů do vesničky do kempu, tak to na mě nesedá naplno. Asi pomáhá i to, že už se těším domů na ty svoje tři lumpice. Spí se mi docela dobře. Dnes 24 km.
6.5. Spíme o chvilku dýl a pak si naposledy hledáme cestičku po barevných skálách směrem na sever k Checkerboard mesa a k silnici. Podle mapy už to vypadalo na úplně pohodový a trochu nezajímavý dojezd, ale Hayduke se nezapře – i na posledních kilometrech poctivě hledáme cestu, vyhýbáme se kryptobiotické půdě a užíváme si neskutečně barevné okolí. Na vrcholku jednoho „prouhatého“ dómu ještě vyhlašujeme poslední rozjímací pauzu a snažíme se nasát a uložit do sebe poslední závany dobrodružství…
No nic, nedá se to víc odkládat, musíme k silnici. A taky už začíná být nepříjemné vedro. Než nahodíme batohy, několikrát se mlčky rozhlížíme a pak už úzkým zářezem směřujeme k silnici na stopa. Oficiálně Hayduke Trail končí o pár kilometrů dál u Weeping Wall, ale vrchní část trailu je už dva roky uzavřená kvůli velkému skalnímu sesuvu a tady zvrchu se tam nedá dostat. Měl jsem trochu tendenci po tom všem, co jsme prolezli, se na tu uzavírku vykašlat a sesuvem se prodrápat k Weeping Wall. Po tisícovce kilometrů v kaňonech přeci nepotřebujeme trail, ale při rozhovoru s rangerkou v Grand Canyonu (dřív sloužila v Zionu a měla přehled) jsme zjistili, že to je stále aktivní sesuv, kde to stále pracuje a padají další kusy skal… Bylo by škoda přijít o život takhle hloupě na posledních kilometrech. Tím víc, že jsme toho během uplynulých šesti týdnu zažili a viděli tak moc, že jednu turistickou atrakci se stovkami lidí asi klidně oželíme a ukončíme teda naše putování u silnice.
Aut tady jezdí dost, malé parkoviště je tu taky, neměl by být problém dostat se dolů do turistického centra parku. Už mám v ruce tyvek s nápisem „HIKERS TO TOWN“ když Kuba správně volá, že musíme stop přerušit a nakvačit zpátky do skal, protože jsme nevyfotili závěrečné skupinové foto! Má pravdu. Všechno by mělo mít nějaký začátek i konec. Tak ještě dáváme závěrečnou „pěstičku“ a trochu blbneme a fotíme se. HOTOVO.
Během prvních týdnů se nám zdálo, že všichni přehání, když říkají, jak je Hayduke Trail extrémní. Byla to nádhera, byly náročné úseky a nebylo to zadarmo, ale rozhodně nic extrémního. Pak to ale v Grand Canyonu začalo gradovat a nakonec jsme všichni uznali, že toho bylo tak akorát dost a že to byl solidní počin a posunutí dosavadních hranic v mnoha směrech.
Teď je čas, posunout se do civilizace. Je kolem desáté, slunce strašně praží a míjí nás štrůdly aut. Tentokrát mi stopování nedělá žádný stres. Už nikam nespěcháme a úspěch výpravy to nijak neohrozí. Všímáme si, že čím větší je na silnici provoz, tím víc jsme pro řidiče neviditelní. Na malé prašné cestě, kde projede pár aut za hodinu, vás každý pozdraví a přemýšlí, co tam asi tak budete dělat, když vás nenaloží. A tak vás radši naloží. Na velké silnici se stovkami aut za hodinu si asi všichni řeknou, že nás určitě naloží někdo jiný a klidně nás minou. Dneska je to sice trochu jedno, ale jsme rádi, když nás nakládá tříčlenná rodina, která se pro nás dokonce vrátila, poté co nás minuli. Jsou fajn, zajímají se o to, jak to teď v Evropě je, jak se díváme na Ameriku a Američany atd. Je to takové nenásilné usazování do zaběhlých civilizačních kolejí. Vysazují nás u informačního centra parku. Díky moc. Tady už je to ovšem poměrně násilná resocializace. Všude jsou stovky, opravdu stovky lidí. Je nám z toho „ouzko“.
Potřebujeme zjistit, jak je to s autobusem do nejbližšího většího města St. George – tam máme zítra zaplacený motel a téměř od něj autobusové jízdenky do Las Vegas na letiště. Začínáme tušit, že to bude trochu oříšek. Měl jezdit nějaký shuttle zadarmo, ale nikdo o něm nemá vůbec tušení. Chvíli ještě hledáme na internetu a zkoušíme volat trail angela, na kterého nám dal kontakt Adventure Muffin předevčírem v Colorado City. Bez úspěchu. No nic. Zkusíme to zítra zase stopem. Aspoň nemusíme ráno nikam spěchat.
Jdeme se nacpat begetou se spoustou zeleniny do Subway a pak už je potřeba se trochu zkulturnit. Teď mezi lidma nám to najednou začíná dost vadit, že jsme umolousaný a smradlavý… Ještě že mají Američani všude veřejné prádelny. Během jídla jsem nás ještě zvládnul zaregistrovat do loterie o vstup na Angels Landing na zítra (za mě nejzajímavější normálně dostupné místo v Zionu) a teď cestou do prádelny vyzvedáváme na poště náš bounce box. Efektivita musí být. V prádelně se převlíkáme klasicky do nepromoků a všechno ostatní pereme.
Ve velkém outdoorovém obchodě na hranici parku se ve veřejných sprchách sprchujeme a už jsme naprosto kulturní. Jdeme se ubytovat do obřího kempu, kde už je asi tak tisíc lidí. Je úplně plno. Ještě že máme rezervaci! Na našem spotu stavíme Kubův stan, odkládáme do něj batohy, chvíli vegetíme a jdeme na večeři. Je sice po všem, ale jídlo nás pořád baví a tuším, že nás ještě pár týdnů bavit bude.
Po návratu do kempu zjišťujeme, že v loterii jsme neuspěli a že se Kubovi do stanu dostala drzá veverka a rozkousala Damajkyčovi batoh a pár věcí v něm. Měl nakoupené tortilly do letadla 😊 a všechny jsou ohlodané. Směřují do popelnice. Taková škoda! Mohla být v letadle legrace 😊 Úplně to vidím, jak si na stolečku matlá tortilly burákovým máslem a všichni okolo na to vyjeveně civí… Škoda. Je to asi znamení, že už se máme sebrat a jet domů. Svoje jsme si užili a že se máme pěkně rychle zařadit zpět do procesu. V kempu je hodně světla, docela živo a hluk a nespí se nám zrovna dobře. Opravdu čas jet domů.
Zion je naprosto úchvatný park. Když do něj přijíždíte, jsou to po obou stranách půl kilometru vysoké barevné stěny. Vypadá to jako filmové kulisy, je těžké uvěřit, že je to skutečné. Kromě pohledové parády nabízí Zion možnosti pro festovní dobrodružství v podobě canyoningu – prolézání suchých i mokrých kaňonů s pomocí lana. Vyběhnete si na náhorní plošinu, lesem dojdete k nějakému zářezu, do něj se spustíte a postupně projdete, proslaňujete a proplavete ideálně až do hlavního canyonu do Narrows. Mám Zion rád, byl jsem tam mnohokrát a v kaňonech jsme si užili spoustu zábavy.
Ještě včera ráno mi přislo fakt škoda, že do všech zajímavých míst zavedli permity a že se v parku moc nerozhlédneme. Ale dnes ráno se všichni shodujeme, že ty tisíce lidí a turistický cirkus nemáme zapotřebí a že se rychle najíme a mizíme odsud.
Dáváme obří bagetu v Subway a pak se stavíme k silnici na stopa. Stojíme na autobusové zastávce. Buďto budeme mít kliku a chytíme stopa, nebo se dočkáme busu a svezeme se nakonec městečka, kde bychom nemuseli tolik dráždit sherifa, když tady stopování není úplně legální. Po patnácti minutách přijíždí autobus, a tak míříme na konec městečka. Zabíráme místečko na malém kopečku se širokou krajnicí a užíváme si výhledy na údolí Zionu.
Aut jezdí hodně, ale moc si nás nevšímají. Konečně přijíždí velký pick-up, ten by nás mohl vzít na korbu. Dokonce dává blinkr. O-ou, je to sherif… Docela ironie, že nás vychytá zrovna na posledním stopu. To už je život. Sherif v kšiltovce a neprůstřelné vestě vystupuje a příjemně s úsměvem se ptá, jak to dneska jde a proč tam stopujeme.
Vysvětlujeme, že jsme právě dokončili trek, nemáme auto, shuttle nejezdí a Uber ani nic podobného sem mimo civilizaci nezavítá… jsme v pasti a potřebujeme se dostat do St. George na motel a zítra busem do Las Vegas. Sherif pokyvuje hlavou a pak říká: „takže máme dvě možnosti. První, že vás naložím a přiblížím k St. George (začíná se uculovat) a druhou, že vás nechám se tady potulovat po highway a odpoledne budu řešit tři mrtvoly u silnice ve svým okrsku…“ První možnost se nám zamlouvá o něco víc 😊 Tak nás poučuje, že si na korbě musíme sednou a nesmíme se zvedat. Že podle místních zákonů se na korbě můžou pasažéři vozit, dokud nezvednou zadek z podlahy. Nakládá nás, volá vysílačkou že veze tři stopaře na hranici svého okrsku a vyrážíme. Myslím docela stylový odjezd. Jsme z toho úplně nadšení. Tohle by nás nenapadlo. Nevím, jak moc se to může, ale nelze odolat a mrskám tam jedno selfie 🙂
Sherif nás veze asi 40 kilometrů. Máme skvělý výhled zpátky na Zion. Šlapali jsme skrz pouště a neuvěřitelné kaňony šest týdnů, ale tady je to zase o něco jiný a lepší. Mám pocit, že se to nemůže nikdy okoukat. Za námi jede celou dobu velké SUV od Toyoty. Když sherif odbočuje na benzinku, aby nás vyložil, tak řidič Toyoty mává. Zubím se a mávám nazpátky.
Sherif zajíždí za benzínku, asi nechce aby moc lidí vidělo, že nás takhle vozí. Je to sice dobrý skutek, ale i tak. Když nás vyloží, tak se ještě ujišťuje, že víme kde jsme a jak se dostaneme dalších asi třicet kilometrů do St. George. Je mi to trochu blbý, ale tahle situace je tak výjimečná, že se sherifa ptám, jestli se s ním můžeme vyfotit. Nemá s tím problém. A v ten moment se zpoza rohu vynořuje řidič Toyoty, co jsme na sebe mávali a s úsměvem hlásí, že nás vyfotí.
Tohle by nikdo nevymyslel. Andy tady vyrůstal a takhle na korbě se vozili s děckama jako malí. Už mnoho let neviděl nikoho na korbě jet a už vůbec né na korbě policejního auta. Zajímalo ho co se děje, tak tady zastavil a přišel právě včas na focení. Sherif mu vysvětlil, že potřebujeme do St. George, ale ze Zionu nebylo jak se dostat, a že nechtěl abychom se toulali po dálnici. Tak nás naložil, ale dál než sem že nemůže. Tady končí jeho okrsek. Andy se hned nabízí, že nás do St. George sveze. Sherif mu děkuje a podává ruku. Andy nás nakládá do Toyoty a vyrážíme směr St. George. Neuvěřitelný.
Dá se to vysvětlit buď tím, že jsme na naší cestě narazili na jediných deset skvělých lidí v celých spojených státech a nebo tím, že téměř všichni obyčejní Američané jsou prostě skvělí! Všude jsme i ve třech chytli stopa během chvíle. Řidiči se pro nás klidně i vrátili a nebo si zase dost zajeli, aby nás složili tam, kde potřebujeme. Jenom to potvrzuje naše skvělé zkušenosti s lidmi na ostatních dlouhých trailech. Všem kdo nám pomohli patří velký dík. Kéž by se tenhle fajn pozitivní přístup k ostatním rozšířil i k nám do Čech!
Andy má v autě syna Guse. Na dvanáct let je to dobrej rozumbrada. Všechny nás dost odzbrojí, když řekne, že nemusíme udávat vzdálenost v mílích a že klidně můžeme používat metrický systém, protože stejně dává větší smysl než ten jejich imperiální. Andy se ptá, do jakého motelu míříme. Mám to v navigaci, hlásím jméno a Andy pokyvuje, že tak nějak tuší, kde to je. Ptám se, jestli jezdí jako řidič Uberu? Usmívá se, že tak něco… že dělá pro firmu s pár luxusníma tryskáčema jako pilot. OK, skoro jako Uber. Pracuje pár dní v měsíci a vždycky mu den předem oznámí kam poletí. Většinou jen v rámci severoamerického kontinentu, ale už letěl i Londýn nebo Jižní Ameriku. To zní jako zajímavá práce.
Jak se blížíme k St. George, tak Andy hlásí, že možná bude složitější se k hotelu dostat, protože ve městě se koná velká událost – mistrovství světa v Ironmanu! Poprvé v historii mimo Hawai. On to říkal už sherif, ale zdálo se mi to jako blbost, hihi. Teď už je to jasné. Na silnici vedle dálnice už vidíme první závodníky na kolech. To je docela pecka, takhle nechtěně se připlést ke sportovní události takového významu. Chtěl jsem se celé odpoledne válet u bazénu a nebo spát, ale rád to přehodnotím a vyrazím se s klukama podívat na všechny to borce a borky do cíle.
Andy nás vykládá před hotelem kolem jedenácté a máme docela kliku – ubytují nás hned. Naposledy se před hotelem fotíme a slibujeme si, že se určitě sejdeme na pivo v Čechách. Na hotelu se hned přesouváme na bazén a vegetit do vířivky. To je taková pohoda! Vypočítáváme, kdy zhruba by mohli nejlepší závodníci dorazit do cíle, abychom je nepropásli. Stihneme ještě krátkého šlofíka a pak už jdeme do centra. Je to odhadem tak kilák a půl.
Cestou se zastavujeme podívat, odkud nám zítra pojede shuttle a stopujeme, jak dlouho nám to potrvá (ráno máme na hotelu snídani, tak kolik jí můžeme věnovat času, abychom byli včas na zastávce 😊) Všude jsou cedule a je vidět, že město touhle slávou opravdu žije. Snažíme se nějak proplést kolem hrazení a spletí uliček a nadchodů k cíli. Tratě běhu i kola jsou namotané skrz centrum a kruhový objezd snad desetkrát dokola. Trochu pobaveně přemýšlím, jestli se v tom někdo vyzná a jestli tam závodníci nebudou kroužit nadosmrti… Ještě půl hodinky před předpokládaným doběhem vítěze je tu docela poklid, ale o to víc to vře při finiši první desítky chlapů i holek. Kotel jako hrom.
Tohle jsou fakt stroje – 3,8 km plavání, 180 km na kole a na závěr maraton. Pro většinu smrtelníků by stačila za den jen jedna disciplína a byl by to výkon. Tady to dají všechno pěkně za sebou, ve vedru a ještě pod 9 hodin. Nechápu.
Docela intenzivní zážitek z úplně jiného soudku na závěr našeho dobrodružství. Večer se snažíme ještě trochu pobalit, vytřídit a vyhodit, co už nestojí zato vozit domů atd. Moc se mi to nedaří. Asi už jsem nervózní z cesty, ale nedaří se mi ani spát. Už se opravdu těším domů, na svoje holky i na postel.
Ráno se rychle balíme, během 15 minut do sebe cpeme maximum jídla a pádíme na bus. Všechno stíháme a už se vezeme do Vegas. I cesta po dálnici je zážitek. Ta krajina je tady tak intenzivní, že by stálo zato do Ameriky letět a jenom se svézt autem z Vegas do Zionu 😊 Shuttle nás vysazuje na letišti. To je samozřejmě správně, ale my potřebujeme oběhnout ve městě ještě pár obchodů a nakoupit dárky. Zkoušel jsem řidiči nadhodit, jestli nás nevyloží někde cestou, ale absolutně to nechápal, proč by nás měl vysazovat někde ve městě, když jedeme na letiště, tak jsem to vzdal… První obchod je hned vedle letiště, tak se rozhodujeme dojít tam ten kilák a půl pěšky. Haha. Asi nám mohlo dojít, že na letiště nepovede chodník, ale jen hustá spleť oplocených dálnic. Po pár pokusech kličkování příkopama se vracíme a bereme bus. Člověk projde „téměř hladce“ stovky kilometrů náročným terénem a divočinou a pak není schopný dojít pěšky ve městě do obchodu. Zvrácená doba 😊
Zpátky na letiště bereme Lyft (obdoba Uberu) a řidiče původem někde z tropické Afriky pobavíme tak, že tluče rukama do volantu a hlasitě hýká. Vždycky se na chvíli uklidní a pak se zase rozchechtá a kroutí hlavou. Stačilo říct, že jsme dobrovolně pěšky přešli celý Utah, ušli jsme 1300 kilometrů a spali šest týdnů venku… Přitom taková samozřejmost, že 😊 Je fajn, že je svět tak rozmanitej!
No nic, jsme na letišti. Naposledy přebalujeme batohy, balíme je do fólie a jdeme na check-in. S tím jak na pásu odjíždí můj batoh do útrob letiště pro mě končí i tohle dobrodružství. Bylo to mnohem lepší, než jsem čekal. Po všech stránkách. Parťákům Péterovi, Jakubkovi i Haydukovi tímto děkuju za skvěle prožitých šest týdnů. Díky!
Petr
Zakladatel Nalehko. Cestovatel, lezec a milovník dlouhých treků – zatím jediný Čech, který prošel tři nejdelší světové treky (Triple Crown, cca 12 000 km). Rodák z Orlických hor, vystudoval Technickou univerzitu v Liberci.